# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 901/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 901/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.901.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 5. 2013
- Datum zveřejnění: 23. 5. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: úvěr, promlčení, dobré mravy
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 3; 513/1991 Sb., § 497

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho věci.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2008 č. j. 29 Co 360/2008-146 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 2. 2008 č. j. 18 C 230/2007-83, jímž byl stěžovatel (žalovaný) zavázán zaplatit žalobci ve výroku specifikovanou částku z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 20. 12. 2007. Přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že stěžovatelem uplatněná námitka promlčení práva je v rozporu s dobrými mravy.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2010 č. j. 33 Cdo 126/2009-181 oba rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že obrana stěžovatele námitkou promlčení práva s dobrými mravy nekoliduje.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2011 č. j. 29 Co 723/2010-281 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 17. 9. 2010 č. j. 18 C 230/2007-231, který na základě připuštěné změny žaloby zavázal stěžovatele zaplatit žalobci plnit z téže smlouvy, podřazené nyní pod režim smlouvy úvěrové a tedy i jiný režim promlčení (upraveného obchodním zákoníkem).

Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2012 č. j. 32 Cdo 1532/2011-327 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť uplatněná právní kvalifikace rozhodné smlouvy je v souladu s jeho rozhodovací praxí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká upřednostnění žalobce tím, že mu umožnily změnit skutkový základ sporu a tatáž smlouva přestala být hodnocena jako smlouva o půjčce a byla "naprosto protichůdně" pojímána jako smlouva o úvěru. Důsledkem toho též je, že Nejvyšší soud napadeným usnesením opustil původně přijatý právní názor, aniž by k tomu přesvědčivě vysvětlil důvody, a v tom stěžovatel spatřuje rovněž porušení zásady nestrannosti soudu. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/99 namítá, že pro řešení otázky, který právní předpis použít, je rozhodující podstata společenského vztahu, přičemž vztah mezi ním a žalobcem byl "kvalitativně naprosto jiný než obchodní".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Obecné soudy srozumitelně a přiléhavě vysvětlily, jaké důvody je vedly ke změně právní kvalifikace smlouvy ze dne 20. 12. 2007 a proč tento odlišný právní závěr nelze hodnotit jako nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu (srov. str. 8 rozsudku okresního soudu a str. 11 - 12 rozsudku odvolacího soudu), a proto postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat.

Co do stěžovatelovy námitky že uzavřená smlouva měla být posouzena jako smlouva o půjčce, je namístě zaznamenat, že zde nemůže jít o nic jiného, než o tvrzenou nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde; relevantní rámec rozhodného právního posouzení obecné soudy vysvětlily a obšírně odůvodnily (srov. str. 6 - 8 rozsudku okresního soudu, str. 8 - 9 rozsudku krajského soudu a str. 2 usnesení Nejvyššího soudu).

Pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele tedy není opory, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.

Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-901/13-1)