# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 889/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 889/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.889.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 3. 2012
- Datum zveřejnění: 17. 4. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: bezdůvodné obohacení, ochranná známka, dovolání/otázka zásadního právního významu
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 451; 441/2003 Sb.; 99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž se cítí dotčen v právu, zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že jako správce konkursní podstaty úpadce uplatnil žalobou nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které dle jeho přesvědčení získal žalovaný neoprávněným užíváním ochranných známek EGERMANN. Poněvadž Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 28. dubna 2010 č. j. 6 Cm 65/2009-64 žalobu zamítl, podal proti němu odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl tak, že ve věci samé výrok soudu I. stupně potvrdil, výrok o nákladech řízení, proti němuž podal odvolání žalovaný, změnil a jemu jako žalobci uložil náklady řízení před soudem I. stupně spolu s náklady odvolacími žalovanému uhradit. Proti uvedenému rozhodnutí podal k Nejvyššímu soudu dovolání z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, jeho přípustnost spatřoval v § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, když dle jeho přesvědčení napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že v něm nejde o otázku zásadního právního významu, přičemž se však nezabýval tou, která byla v dovolání vymezena - za otázku po právní stránce zásadního významu považoval to, "zda v případě, pokud jsou ochranné známky národní a komunitární shodné, je používání takových ochranných známek na území České republiky vždy užitím ochranné známky chráněné dřívějším národním zápisem". Odpovědi na tuto otázku se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyhnul.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práva, kterého se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Vrchní soud v Praze, který k odvolání žalobce, nyní stěžovatele, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, opodstatněně shledal, že Městský soud v Praze provedené důkazy o datech zápisu a způsobu užívání předmětných ochranných známek - a to jak ochranné známky národní, tak ochranné známky Společenství, jež jsou vzhledově zcela shodné, zhodnotil v souladu s ustanoveními zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a proto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, když k odvolání žalovaného pouze změnil výrok o nákladech řízení. Se závěrem Vrchního soudu v Praze, podle něhož žalovaný jako vlastník na základě řádného zápisu měl právo užívat ochranné známky Společenství č. 4221503 a č. 744037 na území České republiky (byť vzhledově shodné jako národní ochranné známky sepsané do konkursní podstaty úpadce) a na úkor žalobce nedošlo k jeho bezdůvodnému obohacení, se Nejvyšší soud zcela ztotožnil a poněvadž důvodně dospěl k přesvědčení, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, opírající se o výše uvedená konstatování, nemá po právní stránce zásadní význam, dovolání také opodstatněně odmítl. Na vyčerpávající odůvodnění stížností napadených rozhodnutí lze v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-889/12-1)