# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 867/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 867/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.867.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 8. 8. 2013 - Datum zveřejnění: 21. 8. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: dokazování - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 140/1961 Sb., § 148; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 3. 2012 a doplněnou dne 9. 3. 2012, se J. S. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v trestní věci Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 10 T 49/2006. II. Z ústavní stížnosti a ze stěžovatelem zaslaných podkladů vyplývají následující skutečnosti: Dne 30. 11. 2009 nalézací soud uznal obviněného vinným pod bodem 1) písm. a) - i) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., pod bodem 2) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., pod bodem 3) písm. a) - e) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 4) písm. a) - m) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků, a nad obviněným vyslovil dohled. Dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 50 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2004 sp. zn. 5 T 125/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004 sp. zn. 3 To 108/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dne 22. 9. 2010 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 11. 2009 usnesením sp. zn. 6 To 150/2010 zamítl jako nedůvodné. Dne 9. 11. 2011 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2010, opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., usnesením č. j. 7 Tdo 1180/2011-32 odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozsudkem nalézacího soudu byla porušena základní práva zaručená v článku 2 odst. 3 a článcích 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť skutek, který je mu kladen za vinu, není trestným činem (rozhodně ne v rozsahu, který je mu kladen za vinu) a tento skutek nespáchal. Stěžovatel dále polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy aplikovaly zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, a zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a uvedl, že obecné soudy se vůbec nezabývaly tím, že nikoliv veškerá cena podléhá clu, a obdobně nikoliv veškeré náklady podléhají dani z přidané hodnoty. Soud jej odsoudil, aniž by zkoumal, doložil a odůvodnil, v jakém rozsahu a zda vůbec došlo k porušení těchto právních předpisů. Dle přesvědčení stěžovatele nebylo prokázáno, že to byl on, kdo dal pokyn k rozdělení nákladů na pořízení zboží. Jednání k získání oprávněné celní či daňové výhody nemůže být a není trestným činem; navíc stěžovatel ve společnosti vůbec neměl na starosti problematiku fakturace, placení dodavatelů nebo celní a daňové záležitosti, a proto nemohl být pachatelem popsaného skutku, i pokud by byl trestným činem. Nalézací soud, odvolací soud ani dovolací soud se k ústavní stížnosti nevyjádřily. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. K tvrzení stěžovatele o porušení článku 2 odst. 3 Listiny, jemuž obsahově odpovídá článek 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), Ústavní soud připomíná, že citované články zakotvující tzv. princip legální licence (omezení státní moci zákonem) subjektivní samostatné veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládají a nelze se jich dovolávat přímo [srov. např. nálezy ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 (N 45/29 SbNU 417) a ze dne 9. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 223/04 (N 27/36 SbNU 319)]. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřoval v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávným právním posouzením jeho trestní věci porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho trestní věci Ústavní soud opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele neshledal. Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo. Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak. Na základě výše uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-867/12-1)