# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 833/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 833/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.833.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 4. 2011
- Datum zveřejnění: 28. 4. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: nájemné, dokazování, byt, bezdůvodné obohacení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 451, § 696; 99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 120

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky 9.240,- Kč. Podle stěžovatele vydáním napadeného rozsudku došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Předmětem sporu bylo posouzení nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo v důsledku užívání bytu vedlejší účastnicí (v řízení před okresním soudem žalovaná) v době po skončení nájemního poměru.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vedlejší účastnice, vzhledem k tomu, že užívala byt po skončení nájemního poměru, bezdůvodně se obohacovala na úkor stěžovatele jako vlastníka bytu. Výše bezdůvodného obohacení představuje částku, kterou by vedlejší účastnice musela za užívání bytu zaplatit, a to za období od ledna 2009 do dubna 2009 v celkové výši 9.240,- Kč. Stěžovatel postupu okresního soudu vytýká, že neprovedl jeho návrh na výslech svědkyně (pracovnice správce bytového fondu stěžovatele) a jeho rozhodnutí o neprovedení navrženého důkazu nebylo adekvátně odůvodněno. Podle stěžovatele okresní soud dále směšuje dva samostatně uplatněné nároky - nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši částky spotřebovaných služeb, a nárok na vydání bezdůvodného obohacení v hodnotě užívání bytu. Závěry okresního soudu v odůvodnění napadeného rozsudku však směřují pouze do nároku na úhradu služeb.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Sokolově dospěl k závěru, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá ceně obvyklého nájemného a platbám za služby spojenými s užíváním bytu v daném čase a místě, tzn. ve výši 9.240,- Kč. Okresní soud však konstatoval, že stěžovatel neprokázal, že vedlejší účastnice v uvedeném období v bytě bydlela a užívala služby spojené s užíváním bytu. Okresní soud také dostatečně srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů zamítl výslech svědkyně, který navrhoval stěžovatel. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, byť byl poučen, nepředložil takové důkazy, kterými by jednoznačně prokázal, že vedlejší účastnice v předmětné době v bytě bydlela a neuhradila výši skutečně poskytnutých služeb, čímž by se na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatila, okresní soud žalobu stěžovatele zamítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry okresního soudu. Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala. Okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. V dalších podrobnostech lze odkázat na odůvodnění zmíněného rozsudku.

Ústavní soud zároveň poukazuje na skutečnost, že předmětem řízení bylo zaplacení bagatelní částky, takže se jedná o rozsudek, proti kterému ani občanský soudní řád odvolání nepřipouští. Tím je dána i skutečnost, že jeho závažnost nemůže, už ze samé podstaty věci, ústavně právní dimenze dosáhnout. Pokud tedy okresní soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl III. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-833/11-1)