# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 83/05 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 83/05 - ECLI: ECLI:CZ:US:2005:3.US.83.05 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 5. 4. 2005 - Datum zveřejnění: 14. 12. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces - Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Vrchní soud v Praze shora uvedeným usnesením potvrdil k odvolání stěžovatele jako obžalovaného rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2004, čj. 48 T 9/2004-874, jímž Městský soud v Praze uznal stěžovatele vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. z., § 8 odst. 1 tr. z., a § 250 odst. 1 a 4 tr. z. a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina, domáhá zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel předně namítá, že ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací neprovedl všechny důkazy navržené v trestním řízení stěžovatelem jako obžalovaným. K tomu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení ústavního pořádku. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto zevrubně otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle judikatury (např. nález Ústavního soudu I. ÚS 425/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 305) není obecný soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je přesvědčivý, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral, a odpovídajícím způsobem se vypořádal s důvody, proč nevyhověl návrhům obhajoby na výslech uvedených svědků a provedení dalších důkazů. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci. Stěžovatel dále namítá, že se Vrchní soud v napadeném usnesení dostatečně nevypořádal se skutečností, že stěžovateli v řízení před soudem prvého stupně nebylo v závěru hlavního líčení dáno právo posledního slova. Podle Ústavního soudu se Vrchní soud v Praze s touto procesní chybou soudu prvého stupně dostatečně vypořádal, když upozornil, jakkoliv jde nesporně o procesní chybu soudu prvého stupně, na další skutečnosti řízení, zejména na fakt, že stěžovatel jako obžalovaný se aktivně účastnil celého řízení, průběžně se vypořádával s prováděnými důkazy, kladl znalcům i svědkům otázky a především v hlavním líčení dne 13. 8. 2004 pronesl též vlastní závěrečnou řeč. Není úkolem Ústavního soudu, aby tuto procesní chybu napravoval v rámci řízení o ústavní stížnosti, když argumentaci Vrchního soudu v Praze v napadeném rozhodnutí považuje za dostatečnou. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 násl.). Stěžovatel dále namítá, že v prvním stupni o jeho věci rozhodoval soud, jehož soudci měli být jako podjatí vyloučeni. Ani s tímto argumentem se Ústavní soud neztotožnil, když důvody podjatosti Ústavní soud nepřezkoumává, pokud se s námitkami obžalovaného dostatečně vypořádaly obecné soudy. Tak se tomu stalo i v tomto případě a stěžovatele je možno odkázat na jím citované usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Ntd 30/2004 ze dne 20. 10. 2004, které se s otázkou podjatosti ústavně konformně vypořádává. S ohledem na to, že trestní řád nestanoví, že se o otázkách podle § 25 tr. ř. rozhoduje ve veřejném zasedání, bylo ústavně konformní, pokud Vrchní soud o tomto rozhodl v neveřejném zasedání (srov. § 240 tr. ř.). Proto ani nemohlo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, jak namítá stěžovatel. Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-83/05-05)