# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 818/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 818/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.818.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 6. 2011
- Datum zveřejnění: 24. 6. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237 odst.2 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatelka navrhuje zrušení dvou označených usnesení Nejvyššího soudu, neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2011 č. j. 32 Cdo 4132/2010-161 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2010 č. j. 38 Co 141/2010-142. Tímto rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 2. 2010 č. j. 10 C 167/2008-108 v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 58 100,70 Kč s příslušenstvím.

Druhým napadeným usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. února 2011 č. j. 32 Cdo 4133/2010-75 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2010 č. j. 38 Co 142/2010-51. Tímto rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 20. 4. 2010 č. j. 10 C 148/2009-26, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 58 100,70 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o dva soudní spory mezi týmiž účastníky, v nichž bylo rozhodnuto vždy o stejné ze dvou splátek provize.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ. Tvrdí, že dovolání je dle uvedeného ustanovení přípustné, neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o jediném nároku s totožným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k celému nároku společně, bez ohledu na to, že tento nárok byl uplatněn ve dvou řízeních a že o něm bylo rozhodnuto týž den dvěma výroky ve dvou rozsudcích. Tím, že dovolací soud pro závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ nevzal v potaz okolnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje 100 000,- Kč, došlo, dle stěžovatelky, k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Po přezkoumání argumentů stěžovatelky, a napadených usnesení, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v závěru dovolacího soudu o nepřípustnosti jejích dovolání, podstatou jejích argumentů je pouhá její polemika s právním závěrem dovolacího soudu o nepřípustnosti jí podaných dovolání. Nejvyšší soud se však k této polemice již dostatečně vyjádřil v odůvodnění svých napadených usnesení, když uvedl, že podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč, a v obchodních věcech 100 000,- Kč, s tím, že k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. Nejvyšší soud konstatoval, že v předmětném sporu jde o obchodní věc (spor mezi podnikateli o úhradu splátky provize ze smlouvy o obchodním zastoupení), v níž bylo potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění ve výši 58 100,70 Kč s příslušenstvím. Jedná se tedy ve smyslu uvedeného ustanovení občanského soudního řádu o věc, u níž není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud se také vyjádřil k názoru stěžovatelky, který opakuje i v ústavní stížnosti, že ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ se v předmětné věci neuplatní, neboť přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o jediném nároku s totožným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k celému nároku společně, bez ohledu na to, že tento nárok byl uplatněn ve dvou řízeních a bylo o něm rozhodnuto týž den dvěma výroky ve dvou rozsudcích. S odkazem na svou judikaturu Nejvyšší soud zdůraznil, že pro závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ není významné, zda dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto pouze o části nároku, jehož celková výše přesahuje 100 000,- Kč, nebo zda se mezi účastníky vedou další spory o peněžité plnění ze stejného či obdobného právního důvodu, jak tomu bylo v posuzované věci (dva soudní spory mezi týmiž účastníky, v nichž bylo rozhodnuto vždy o stejné ze dvou splátek provize).

Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces není důvodné, neboť Nejvyšší soud její věc po právní stránce zhodnotil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a svůj právní závěr dostatečně odůvodnil. Samotná skutečnost, že řízení skončilo způsobem, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí je tedy logické, přesvědčivé a z hlediska ústavnosti plně přijatelné.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-818/11-1)