# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 81/09

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 81/09
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.81.09.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 11. 2009
- Datum zveřejnění: 3. 12. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
- Klíčová slova: akt/nicotný (paakt), daň/nedoplatek, správní soudnictví, správní rozhodnutí, správní žaloba
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.2; 150/2002 Sb., § 110 odst.1, § 46 odst.1 písm.b, § 46 odst.1 písm.d, § 68 odst.1 písm.e

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. ledna 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2008 č. j. 7 Afs 17/2008-89, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formálnínáležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněnípozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 15. června 2007 č. j. 22 Ca 196/2007-7 Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vyslovení nicotnosti výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ze dne 5. srpna 1994, č. j. FÚ/ 6846/231/94, výkazu nedoplatků ze dne 26. září 1994 č. j. FÚ/SŘ/232/94 a rozhodnutí o uplatnění rozsahu zástavního práva ze dne 5. dubna 1995 č. j. FÚ/941/5313/95/Ma. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. září 2008 č. j. 7 Afs 17/2008-89 byla následně zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelky směřují proti výše uvedenému usnesení krajského soudu.

V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že Krajský soud v Ostravě správně žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud však na rozdíl od krajského soudu v této konkrétní dovodil, že převažujícím důvodem k odmítnutí žaloby byla její naprosto zjevná opožděnost, tedy důvod uvedený v ust. § 46 odst. 1 písm. b) zák. č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl, i když přihlížel i k jiným skutečnostem, než krajský soud, tedy především k naprosto zřejmé opožděnosti žaloby. V této souvislosti odkázal Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne 19. ledna 2006 č. j. 2 Afs 100/2005 - 106 uveřejněný ve Sbírce NSS pod č. 689/2005, podle něhož "I když je ve výsledku (co do výroku) rozhodnutí krajského soudu věcně správné, lze právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu korigovat dílčí nesprávné závěry krajského soudu bez toho, aby rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno ...".

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozsudek Nejvyššího správního soudu byl vydán v rozporu se zákonem, neboť trpí vážnými vadami hmotně právního i procesního charakteru a porušuje její výše uvedená ústavně zaručená práva. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost s jiným odůvodněním, tj. s tím, že žaloba byla podána zjevně opožděně. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost stěžovatelky zamítl, ačkoli shledal, že právní závěry napadeného usnesení jsou nezákonné. Stěžovatelka považuje za nezákonné a protiústavní i to, že se Nejvyšší správní soud nezabýval všemi jejími námitkami vznesenými v kasační stížnosti.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nadrozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V souzené věci Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatelky odmítl podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s odůvodněním, že podle ust. § 68 písm. e) s. ř. s. je nepřípustná. V napadeném usnesení pak dovozoval důvody její nepřípustnosti. Z důvodu svého právního závěru se krajský soud nezabýval tím, zda stěžovatelka podala žalobu proti uvedeným úkonům Finančního úřadu v Havířově včas a po vyčerpání opravných prostředků proti nim. Při přezkumu usnesení Krajského soudu v Ostravě Nejvyšší správní soud zjistil, že převažujícím důvodem k odmítnutí žaloby byla její naprosto zjevná opožděnost, tedy důvod uvedený v ust. § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přihlížel i k jiným skutečnostem, než krajský soud, tedy především k naprosto zřejmé opožděnosti žaloby.

Do závěrů Nejvyššího správního soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Ohledně namítaného porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud dodává, že citované ustanovení přímo neupravuje ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaného článku v Ústavě.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-81/09-1)