# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 80/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 80/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.80.07
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 2. 2007
- Datum zveřejnění: 9. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: náklady řízení, opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 142 odst.1, § 146 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora označeným usnesením obecných soudů, a to pro jím tvrzené porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina". Ve věci vedené před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 206/2002 žaloval stěžovatel jako žalobce vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti (v řízení před obecnými soudy žalovaného) F. L. o zaplacení částky ve výši 1 250,- Kč s příslušenstvím. Částka vznikla z důvodu povinnosti vedlejšího účastníka podílet se na úhradě ztráty vzniklé z hospodaření úpadce Česká národní záložna, spořitelní a úvěrní družstvo. Žalobě bylo co do základu žalované částky vyhověno, a co do příslušenství byla zamítnuta. Stěžovatel se odvoláním domáhal zaplacení částky odpovídající nákladům řízení ve výši 6 333,- Kč. Vrchní soud v Ostravě odvolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, protože základ žalované částky byl ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř. nižší než 2 000,- Kč.

Ústavní stížnost polemizuje s právním závěrem vrchního soudu o nepřípustnosti odvolání, a žádá Ústavní soud o zodpovězení "otázky jednoduchého práva", zda se na nesporné řízení aplikuje též ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., přičemž pokud bude odpověď na tuto otázku kladná, bude nutno vyslovit též odepření "přístupu k soudu" podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel. V daném případě je přitom očividné, že k žádnému porušení základních práv stěžovatele nedošlo a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ani dojít nemohlo. Není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů ohledně aplikace ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., čehož se stěžovatel ve své ústavní stížnosti domáhá. Pokud v daném případě dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání nebylo přípustné, protože základ žalované částky byl nižší než 2 000,- Kč, nemohlo tím dojít k porušení základních práv stěžovatele. K tomuto závěru ostatně došel též Krajský soud v Ostravě (viz poučení soudu na str. 6). Listina základních práv a svobod nezaručuje ničím neomezené právo na odvolání. Jak navíc vyplývá z judikatury Ústavního soudu, v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (viz např. III. ÚS 405/04, Sb.n.u.ÚS, sv. č. 34, str. 421).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-80/07-07)