# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 768/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 768/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2022:3.US.768.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 1. 4. 2022
- Datum zveřejnění: 21. 4. 2022

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatelů označené jako ústavní stížnost a směřující proti v záhlaví uvedeným usnesením obecných soudů. V tomto podání stěžovatelé rovněž uvedli, že odmítají "všechny soudce Ústavního soudu", neboť jsou důvody pochybovat o jejich nepodjatosti.

Návrh stěžovatelů není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků (§ 34 ve spojení s § 72 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé především nejsou pro řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).

Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožným stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, pokud se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se stěžovatelům dostalo opakovaně již v řadě řízení. Byť přitom stěžovatelé (společně nebo samostatně) podali již desítky ústavních stížností trpících stejnou vadou a byli o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučeni, znovu podali návrh, aniž by byli právně zastoupeni advokátem. Za daného stavu věci proto lze dovodit jejich dostatečnou informovanost o podmínkách řízení o ústavní stížnosti a nové poučování by bylo ryze formalistické a bezpředmětné.

Stěžovatelé sice podali ústavní stížnost "s výhradou doplnění, upřesnění a odstranění vad ČAK objektivně důvodně ustanoveným advokátem", ovšem z takto formulované věty nelze dovodit, zda se stěžovatelé na Českou advokátní komoru v této věci skutečně obrátili, kdy a případně s jakým výsledkem. Vzhledem k tomu, že se tato věta objevuje v podáních stěžovatelů pravidelně, aniž by měla z jejich strany jakékoli vyústění, není důvod nesetrvat na závěru, že rovněž tato ústavní stížnost vykazuje stejné vady jako v desítkách předchozích případů, a nezbývá proto než ji odmítnout.

K námitce podjatosti lze uvést, že pokud ji stěžovatelé uplatňují vůči všem soudcům Ústavního soudu, nemá o této námitce v rámci Ústavního soudu, jakožto vrcholného orgánu ochrany ústavnosti, kdo rozhodnout. Stěžovatelé by ostatně měli zvážit racionalitu svého postupu, kdy se domáhají ochrany svých základních práv u Ústavního soudu, přičemž však současně zpochybňují nepodjatost všech rozhodujících soudců. Pokud by proto zdejší soud této námitce vyhověl, nastala by paradoxní situace, kdy by nemohl o jejich ústavní stížnosti vůbec nikdo rozhodovat a poskytnout ochranu jejich tvrzeným právům.

Ústavní soud proto ústavní stížnost pro neodstraněné vady přiměřeně podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-768/22-1)