# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 764/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 764/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.764.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 3. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
- Klíčová slova: daň/výpočet
- Dotčené předpisy: 13/1993 Sb., § 104 odst.1, § 104 odst.4, § 3; 2/1993 Sb., čl. 36; 337/1992 Sb., § 28; 99/1963 Sb., § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou ve stanovené lhůtě (§ 72 odst. 2 zák. čís. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2000 (30 Ca 233/98-38), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 24. 9. 1998 (2592a/98/FŘ/130), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slavkově u Brna, dodatečnému platebnímu výměru č. 13/98 ze dne 15. 1. 1998 (247/98/343970/3915), jímž byla žalobci dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 400,- Kč za zdaňovací období leden 1993. V ní poukázal na okolnosti, za nichž uskutečňoval dovoz zboží, na skutečnosti, na které nebyl vzat zřetel při vydání dodatečného platebního výměru, na právní ustanovení, dle nichž mělo být postupováno. Krajský soud v Brně, který žalobu zamítl, své rozhodnutí, dle názoru stěžovatele, odůvodnil nepřesvědčivě, nevypořádal se ze všemi námitkami obsaženými v žalobě, a proto rozsudek považuje za nepřezkoumatelný.

Dle přesvědčení stěžovatele došlo k svévolnému porušení zákonných ustanovení i k zásahu do práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod, který zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, který je dle čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb. především povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům.

Ústavní soud se zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2000 (30 Ca 233/98-38). V tomto směru se především soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jejich přezkum splněny.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně (30 Ca 233/98-38), vyhlášeného dne
11. října 2000, zásah do práv, kterých se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud postupoval v řízení a ve svém rozhodnutí v souladu s § 244 odst. 1 a 250j odst. 1 občanského soudního řádu, v odůvodnění rozsudku se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a nebylo shledáno pochybení při aplikaci ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, či zákona celního
č. 13/1993 Sb.

V souladu s § 72 odst. 2) zákona ústavní stížnost lze podat do 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V tomto případě 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2000 (30 Ca 233/98-38), Ústavní soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Argumentace Krajského soudu v Brně, obsažená v napadeném usnesení, je plně v souladu s právní úpravou a do této se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v souvislosti s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Svůj postup krajský soud řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod pro závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který nezajistil zákonný výsledek. Porušení práv, zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod a čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a svobod, proto shledáno nebylo.

Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci jeho zástupce (§ 31 odst. 1 zákona).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-764/2000-2000)