# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 756/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 756/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.756.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 3. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 17, čl. 36; 209/1992 Sb., čl. 6 odst.1, čl. 10

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Navrhovatel, který se domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 964/2000, a Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 1 Co 119/99, odůvodňoval návrh tím, že podle jeho přesvědčení postupem soudů došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces a jejich výrokem pak k zásahu do svobody projevu, jak je zaručeno čl. 17 a 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 odst. 1 a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na to, že soudy, jejichž rozsudky napadá ústavní stížností, dospěly ke svým závěrům bez jediného z navržených důkazů, dokonce i bez účastnické výpovědi stěžovatele, a uvedl, že svůj projev, jako osoby veřejného zájmu, nepovažuje za vybočující z mezí přípustné kritiky.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 78/98, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 1 Co 119/99, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 964/2000, nebyl zásah do práv, jichž se navrhovatel dovolává, shledán. Pokud jde o rozsah dokazování, výslech stěžovatele jako účastníka řízení ve věci zásahu do práva na ochranu osobnosti, výkladu podstaty kritiky a jejich mezí, Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění rozsudku s námitkami, které v tomto směru uplatnil
stěžovatel v dovolání, v plném rozsahu vypořádal. Zde lze poukázat i na obsah protokolu o jednání před odvolacím soudem, tj. Vrchním soudem v Praze ze dne 30. listopadu 1999, kde právní zástupce stěžovatele v závěrečném vyjádření sdělil, že "nemá návrh na doplnění dokazování", i na obsah spisu a protokolů o jednání před soudem I. i II. stupně, z nichž bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel - jako žalovaný, přesto, že byl vždy řádně k jednání předvolán, k soudu se nedostavil, svou neúčast omluvil prostřednictvím svého zástupce, za jehož přítomnosti se jednání uskutečnilo. Pochybení nebylo shledáno ani při aplikaci ustanovení § 11 a násl. obč. zákona či § 132 obč. soudního řádu.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-756/2000-2000)