# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 753/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 753/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.753.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 9. 10. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: vlastnické právo/přechod/převod, opravný prostředek - mimořádný, opravný prostředek - řádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11; 65/1951 Sb., čl.; 99/1963 Sb., § 218 odst.1 písm.c, § 243b odst.4, § 236 odst.1, § 238a, § 239

## Výrok

Návrh se o d m í t á .

## Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhala zrušení výše citovaných rozsudků s tím, že podle jejího přesvědčení byla jimi porušena základní práva, zakotvená v čl. 4 Ústavy a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Poukázala na okolnosti, za nichž byla nemovitost - p. č. 1632/15, nacházející se v kat. území U., užívána zůstavitelkou A. K., a uvedla, že s ohledem na obsah zákona č. 65/1951 Sb., podle něhož k nabytí vlastnictví k nemovitosti byl nutný souhlas okresního národního výboru, je na něj aplikovatelný zákon č. 198/1993 Sb.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je-li návrh nepřípustný, soudce zpravodaj jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítne, je-li zjevně neopodstatněný, odmítne návrh senát [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o návrh, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. října 1997, č. j. 24 Co 287/96-107, nutno konstatovat, že ústavní stížnost napadající jeho výrok ve věci samé není přípustná, a to proto, že nesměřuje proti rozhodnutí o posledním prostředku, který k ochraně práva zákon poskytuje - když v tomto rozsahu bylo přípustné dovolání, stěžovatelkou také uplatněné. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, který odvolací soud zrušil, pak ani zde ústavní stížnost přípustná není - o přiznání a výši nákladů řízení tak nebylo rozhodnuto tímto výrokem pravomocně.
S ohledem na výše uvedené je ústavní stížnost napadající citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 577/99-158 zásah do práv, kterých se navrhovatelka v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl. Výrok o odmítnutí dovolání, které směřovalo proti části rozhodnutí soudu II. stupně, jímž odvolací soud zrušil výrok rozhodnutí Okresního soudu v Kladně č. j. 15 C 203/93-59 týkající se nákladů řízení, je zcela v souladu s obsahem § 236 odst. 1, § 238a, a § 239 občanského soudního řádu, jakož i § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Z těchto důvodů je ústavní stížnost proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem ČR, tj. proti jeho výroku pod bodem I., neopodstatněná. Jak lze konstatovat z obsahu odůvodnění rozsudku jmenovaného soudu, ten se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky uplatněnými v dovolání. Zcela vyčerpávající je odůvodnění, vztahující se k aplikaci zák. č. 65/1951 Sb., jeho ustanovení § 116 odst. 1 a § 145, jakož i k účinkům zák. č. 198/1993 Sb., přičemž na tento výklad a použití v předmětné věci, s ohledem na učiněná skutková zjištění, lze odkázat.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost napadající rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 2000, č. j. 22 Cdo 577/99-158, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-753/2000-2000)