# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 74/94 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 74/94 - ECLI: ECLI:CZ:US:1995:3.US.74.94 - Typ rozhodnutí: Nález - Datum rozhodnutí: 29. 6. 1995 - Datum zveřejnění: 15. 10. 2007 - Předmět řízení: Oprava nesprávného podání cestou poučovací povinnosti soudu - Klíčová slova: poučovací povinnost - Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 90; 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 43 odst.1, § 104 odst.1, § 5 ## Právní věta 1. Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Zkoumat ji musí toliko s dáním možnosti žalobci věc napravit (jistěže ne poukazem na toho, kdo má být jako žalovaný uveden). Takové poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, když má na mysli jeden a týž subjekt (namísto právnické osoby uvede její nižší organizační složku), je plně na místě. 2. V restitucích je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků (v této oblasti i jejich právních zástupců) týče). Nerespektováním uvedeného hrozí porušení § 43 odst. 1 o. s. ř. a následně i ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. ## Výrok Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 1994, sp. zn. 8 Co 236/94, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2.2.1994, sp. zn. 33 C 249/92, se z r u š u j í . ## Odůvodnění Navrhovatelka se domáhala řádně a včas podanou ústavní stížností ze dne 18.5.1994 zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7.3.1994, sp. zn. 8 Co 236/94, (právní moci nabylo doručením dne 23.3.1994), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 33 C 249/92, ze dne 2.2.1994, a to pro porušení základních lidských práv, obsažených v Listině základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1. Porušení uvedených základních práv spatřovala navrhovatelka v tom, že krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu, jímž se zastavuje řízení. Navrhovatelka se žalobou domáhala, aby soud vyslovil povinnost uzavřít smlouvu o vydání nemovitosti podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Jako odpůrce označila Úřad městské části O.-M. H. a H.. Okresní soud zastavil řízení s odůvodněním, že navrhovatelka měla žalovat na uzavření dohody o vydání obec, tedy město O., nikoliv Úřad městské části M.H. a H.. Ve svém rozhodnutí vycházel Ústavní soud z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 33 C 249/92, jehož částí je i napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 236/94 ze dne 7.3.1994, jakož i z vyjádření účastníka řízení, tedy Krajského soudu v Ostravě. Hned v úvodu k projednávané věci nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 91 odst. 1, čl. 83 Ústavy). Není tedy v jeho kompetenci přezkoumávat pravomocná rozhodnutí soudů, to ovšem pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. V dané věci krajský soud dovodil, že návrhu nelze vyhovět proto, že navrhovatelka označila ve svém návrhu za odpůrce nesprávně úřad městské části, který nemá právní subjektivitu. V tom spatřoval takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a proto podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu musel okresní soud řízení zastavit. Podle krajského soudu nelze souhlasit s tvrzením navrhovatelky, že bylo povinností okresního soudu v souladu s ustanoveními § 5 občanského soudního řádu, poskytnout v této věci navrhovatelce poučení. Podle § 5 občanského soudního řádu soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Soud nemůže poučovat účastníka, koho má vlastně žalovat, protože tato otázka již souvisí s hmotným právem. Aplikace § 5 občanského soudního řádu se může týkat jen těch konkrétních procesních práv, která účastníkům ukládá nebo přiznává občanský soudní řád, případně jednací řád pro okresní a krajské soudy. Se závěrem Krajského soudu v Ostravě není možno v projednávané věci souhlasit. Především nutno zdůraznit, že rozsah poučování soudem má nést také individuální prvky, a to s ohledem k osobám i k okolnostem případu, a z tohoto pohledu připomenout, že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je zcela určitě individuální spravedlnost, samozřejmě ovšem v mezích zákona, včetně ustanovení procesních. V daném případě jde o náležitosti a obsah žaloby a s tím spojené hranice poučovací povinnosti soudu o nedostatcích, příp. vadách žaloby. Z hlediska ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu má žaloba mít (i s poučením soudu je-li toho třeba) takové náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé. Jistěže není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace. Soud však má žalobce poučit nejen ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Dle názoru Ústavního soudu způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Zkoumat ji musí toliko s dáním možnosti žalobci věc napravit (jistěže ne poukazem na toho, kdo má být jako žalovaný uveden). Takové poučení soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, když má na mysli jeden a týž subjekt (namísto právnické osoby uvede její nižší organizační složku), je plně na místě. Tak je tomu i v daném případě. Navrhovatelka totiž byla před podáním žaloby informována dopisem odpůrce ze dne 26.3.1991, že je právním nástupcem stávajícího vlastníka předmětných nemovitostí a také ve výpisu z evidence nemovitostí ze dne 4.1.1992 bylo uvedeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je čs. stát - ObNV O. 1. Na základě toho také podala návrh proti odpůrci - Úřadu městského obvodu O.M.H. a Hu. Krajský soud dále pochybil v tom, že sice správně dovodil, že ze znění § 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, že v právních vztazích vystupuje jako právnická osoba svým jménem pouze obec a tato nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, a že úřady městských částí jsou pouze jejími výkonnými složkami. Nelze však přehlédnout, že úřad městské části je orgánem obce a jako takový plní úkoly související s majetkovou činností obce (viz nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 79/94). Lze tedy bezpochyby dovodit, že v daném případě došlo v návrhu pouze k omluvitelnému nesprávnému označení účastníka, které soudu muselo být zřejmé. Měl se tedy pokusit o odstranění takové vady nejdříve postupem podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu a teprve tehdy, zůstal-li by takový postup bez výsledku, řízení podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu zastavit. Na tyto důsledky měl účastníka předem upozornit. Byl-li takto v žalobě označen jako žalovaný Úřad městské části O. M. H. a H., lze to považovat za nepřesné označení žalovaného, které je sice nedostatkem podmínky řízení, lze jej však odstranit (§ 104 občanského soudního řádu) a soud je povinen o tom navrhovatele ve smyslu § 5 občanského soudního řádu poučit. Zároveň je nutno konstatovat, že v dané věci jde o restituci. Proto je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozí případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se poučení účastníků (v této oblasti i jejich právních zástupců) týče. Tak i nález ÚS ČSFR ze dne 21.12.1992, sp. zn. I. ÚS 597/92, k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb., dovodil, že se jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle uvedeného zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má býti alespoň částečně kompenzována. S ohledem na již uvedené je na místě uzavřít, že soud nepostupoval v dané věci v souladu s citovaným ustanovením občanského soudního řádu, a tak porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ale také čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem (a tedy i v souladu s občanským soudním řádem) poskytovaly ochranu právům. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podané ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí proto zrušil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. června 1995 --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-74/94-94)