# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 725/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 725/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.725.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 3. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: věcná břemena, vlastnické právo/omezení
- Dotčené předpisy: 40/1964 Sb., § 142 odst.3, § 135c odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem
[§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou formální vady v plné moci (§ 31 odst. 1 zákona), napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
5. září 2000 (35 Co 307/2000-33) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
6. března 2000 (23 C 232/99) a tvrdil, že bylo omezeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek; porušení tohoto ústavně zaručeného práva spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy I. a II. stupně v řízení o zřízení věcného břemene dospěly shodně k závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok na zřízení tohoto břemene nemá oporu v hmotném právu
(§ 151o obč. zák.); nadto stěžovatel dovozuje, že obecný soud I. stupně jej opomněl poučit
o nesprávnosti způsobu jím uplatňovaného nároku, v důsledku čehož stěžovatel nemohl "řešit situaci jiným způsobem", případně vzít žalobu zpět a vznikla mu povinnost k úhradě nákladů řízení před obecnými soudy. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudků obecných soudů.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z listinných důkazů, provedených obecným soudem I. stupně (smlouvy o užívání pozemku na garáž), plyne, že právo užívání tohoto pozemku může být za jistých okolností odvoláno; z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je zřejmé, že stěžovateli byla dána výpověď z nájmu pozemku, neboť dle tvrzení jeho vlastníka užíval jej stěžovatel v rozporu s užívací smlouvou.

Z odůvodnění rozsudku obecného soudu I. stupně je dále patrno, že stěžovatel se svým návrhem domáhal zřízení věcného břemene ve svůj prospěch; návrh byl zamítnut s tím, že právo soudu zřídit věcné břemeno je zákonem omezeno na dva případy, a to pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 142 odst. 3 obč. zák.) nebo rozhodování
o neoprávněné stavbě (§ 135c odst. 3 obč. zák.); posuzovaný případ nelze pod tato ustanovení podřadit, a to proto, že garáž byla kolaudována.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně a také s právním posouzením věci.

Podle tvrzení stěžovatele obecné soudy nesprávnou aplikací hmotného práva porušily jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek - porušení tohoto ústavně zaručeného práva blíže nerozvádí. Provedení dalších důkazů nebylo v ústavní stížnosti ani v odvolání proti rozhodnutí obecného soudu I. stupně navrženo, z čehož lze dovodit, že stěžovatel neměl výhrad ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl obecný soud I. stupně.

Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, vydaných obecnými soudy v řízeních, v nichž byly dodrženy zásady spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod; stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by v jeho věci bylo řízení postiženo procesními vadami, které by zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, a proto se Ústavnímu soudu nejevilo potřebné přezkoumávat postup obecných soudů z hlediska procesní čistoty řízení. Výklad norem práva hmotného a jejich aplikace na daný případ spadá do pravomoci obecných soudů a není proto v pravomoci Ústavního soudu, aby do jejich jurisdikční činnosti zasahoval jinak než za podmínek, jež vyplývají z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). V neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nelze tedy spatřovat zásah do jeho ústavně zaručených práv, neboť je zřejmé, že stěžovatel neuplatnil své právo náležitým způsobem, což však samo
o sobě rovněž nezasahuje do jeho ústavně zaručených práv a svobod.

K tvrzení stěžovatele, že mu v důsledku neúspěchu v řízení před obecnými soudy byla stanovena povinnost zaplatit náklady řízení a soud I. stupně neměl nařizovat jednání, když mohl předem z písemných podkladů dojít k závěru, že není věcně příslušný, lze konstatovat, že obecné soudy nemohou poučovat účastníky řízení v oblasti práva hmotného, neboť by tím porušily zásadu rovnosti zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z výše rozvedených důvodů je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) nedošlo, a proto byl návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut, aniž by se jevilo účelným vyzývat právního zástupce stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci (§ 31 odst. 1 zákona).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-725/2000-2000)