# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 725/07 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 725/07 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:3.US.725.07.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 23. 4. 2007 - Datum zveřejnění: 21. 5. 2007 - Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Stěžovatelka v návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2007, označená původně jako RADIO CLASSIC, a. s., se sídlem Praha 5, Matoušova 9/68, IČ: 60196815, při odstranění vad návrhu na základě výzvy Ústavního soudu opravila své označení a sídlo (podáním doručeným dne 11. 4. 2007) na aktuální znění - RADIOPROGRAM a. s., se sídlem Praha 5, Plzeňská 163/78 (podle výpisu z obchodního rejstříku tato změna však byla zapsána již před podáním ústavní stížnosti dne 8. 1. 2007), napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), které zahrnuje jak právo na rovný přístup k soudu a právo na spravedlivé a rychlé rozsouzení věci nezávislým orgánem veřejné moci, tak i právo hájit své zájmy před označeným orgánem. Soudu prvního stupně stěžovatelka zvláště vytýká, že nehodnotil věrohodnost a zákonnost provedených důkazů, takže v tomto ohledu považuje rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že závažné nedostatky rozhodování soudu prvního stupně měly vést odvolací soud k tomu, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a nikoli aby "nahrazoval v nepřípustném rozsahu závěry soudu prvního stupně závěry svými". Do odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné zahrnula obsah svého závěrečného návrhu v řízení před soudem nalézacím, tak i podrobný obsah odvolacích námitek, která předestřela odvolacímu soudu a shrnutí svých důkazních návrhů, včetně svých vyjádření, aniž je z takto podrobného "shrnutí" dosavadních úkonů stěžovatelky zřejmý jejich ústavně právní rozměr v předmětné věci. Stěžovatelka navrhuje zrušení obou ústavní stížností napadených rozsudků a žádá, aby Ústavní soud uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. II. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 2005 č. j. 9 C 179/2001-145 se zjišťuje, že ve věci Městské části Praha 5 (v dřívějším řízení žalobce) proti stěžovatelce (v dřívějším řízení žalované) o zaplacení částky 305 171,20 Kč s příslušenstvím, které představovalo ušlý nájem za užívání prostor v domě v kat. území Smíchov v Praze stěžovatelkou, rozhodl soud prvního stupně tak, že pod bodem I. výroku ohledně požadované částky 2 805,60 Kč s příslušným úrokem řízení zastavil, pod bodem II. uložil soud prvního stupně stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 262 542,50 Kč s příslušným úrokem, ohledně částky 39 823,05 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem III.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Před soudem prvního stupně bylo dokazování zaměřeno k objasnění rozsahu užívání prostor v domě stěžovatelkou ve vztahu k výši obvyklého nájemného v této lokalitě. Protože mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o nájmu předmětného domu, vycházel soud prvního stupně v tomto řízení ze skutkových zjištění zejména dle znaleckého posudku a po právní stránce z režimu bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2006 č. j. 25 Co 134/2006-181 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil (výrok pod bodem I.) a změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jen ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II., III. a IV.). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku zejména zabýval námitkami stěžovatelky týkajícími se jejího procesního "znevýhodnění", k němuž mělo dojít tím, že soud prvního stupně údajně v rozporu se zásadou koncentrace řízení provedl důkaz znaleckým posudkem. Důvodem ke změně výroků o náhradě nákladů řízení bylo přesvědčení odvolacího soudu, že v předmětné věci je třeba aplikovat ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., nikoli ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., jak to učinil soud prvního stupně. III. Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a předpoklady pro její meritorní projednání, zejména otázkou její přípustnosti. K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné do 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovatelce ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání již není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podané. Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní z toho důvodu, že telefonickým dotazem dne 17. 4. 2007 bylo u soudkyně senátu 9 C Obvodního soudu pro Prahu 5 zjištěno, že v předmětné věci bylo podáno dovolání, o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto. Stěžovatelka tuto okolnost v návrhu zamlčela, i když je zjevné, že v dané věci z procesní opatrnosti podala kromě ústavní stížnosti i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť podle jejího názoru je dovolání ve věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a domnívá se tedy, že právě mimořádný opravný prostředek je tím posledním procesním prostředkem, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. Protože ústavní stížnost je odmítána, nelze v předmětné věci použít ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto náklady svého právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem nese stěžovatelka. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-725/07-1)