# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 712/04

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 712/04
- ECLI: ECLI:CZ:US:2005:3.US.712.04
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 2. 2005
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
- Klíčová slova: škoda/náhrada, důkaz
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 4, čl. 36 odst.1; 82/1998 Sb., čl.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Dále se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, když tato rozhodnutí v důsledku písařské chyby špatně označuje, byť z kontextu stěžovatelem přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že ústavní stížnost brojí proti rozhodnutím označeným v záhlaví. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výše uvedená rozhodnutí porušila jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i právo podle čl. 4 odst. 4 Listiny. Současně s tím prý obecné soudy nedostály své povinnosti podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR.

Ve věci, o níž rozhodly shodně tři obecné soudy stěžovatelem napadenými rozhodnutími, jde o stěžovatelovu žalobu o náhradu škody proti vedlejšímu účastníkovi - České republice - Komisi pro cenné papíry, přičemž škoda podle stěžovatele vznikla nesprávným úředním postupem vedlejšího účastníka, spočívajícím v tom, že vedlejší účastník zanedbal správní dozor nad obchodníkem s cennými papíry. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že ke dni vyhlášení rozsudku žalobci škoda doposud nevznikla, protože stěžovatel přihlásil svou pohledávku do konkursního řízení, a žalobu proto pro předčasnost zamítl, aniž se zabýval tím, zda se vedlejší účastník dopustil nesprávného úředního postupu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, čj. 20 Co 239/2003-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, posuzoval v dovolacím řízení ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. právní otázku, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a to i za situace, že zatím není postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že žaloba byla v souladu se zákonem zamítnuta, protože byla podána předčasně, tedy doposud stěžovateli nevznikla škoda.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že všechny tři obecné soudy rozhodly v rozporu s hmotným právem a napadená rozhodnutí tak spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud k tomu upozorňuje, že nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale předmětem jeho rozhodnutí je pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při jejich činnosti ústavní pořádek ČR. Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel se v podstatě pokouší přenést na Ústavní soud přehodnocení právní otázky, kterou již shodně rozhodly všechny tři obecné soudy napadenými rozhodnutími, a podrobně ji analyzoval v dovolacím řízení Nejvyšší soud ČR. Není zásadně na Ústavním soudu, aby určoval, v jakém okamžiku vznikne z hlediska hmotného práva stěžovateli škoda, či zda měl být ve věci vydán mezitímní rozsudek, jak také stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje. Ústavní soud není soudem třetí nebo v tomto případě dokonce čtvrté instance. Stěžovatel patrně zcela opomíjí, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo případně zasaženo do ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.). Z těchto důvodů nelze dovodit porušení stěžovatelem tvrzených základních práv.

Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-712/04-04)