# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 677/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 677/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.677.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 3. 2010
- Datum zveřejnění: 7. 4. 2010
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2010, napadá stěžovatelka v záhlaví tohoto usnesení označené rozsudky, které podle jejího názoru porušily článek 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 36 Listiny (konkrétně právo domáhat se ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu), článek 37 odst. 3 Listiny v principu rovnosti účastníků řízení, jakož i čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR.

Porušení článku 36 Listiny spatřuje navrhovatelka v řadě pochybení obou obecných soudů: v nesprávném procesním postupu v pravomocně skončeném řízení, v němž bylo rozhodováno na základě nesprávných (neúplných) skutkových zjištění, která údajně nemají oporu v provedeném dokazování; v tom, že oba obecné soudy nesprávně interpretovaly smysl a účel "Rámcové kupní smlouvy", uzavřené mezi účastníky dne 2. 1. 2001, přičemž zcela pominuly zde vymezené smluvní povinnosti žalované společnosti ROSSMANN, spol. s r. o. (dále jen "žalovaná"); v tom, že soudy při hodnocení provedených důkazů opomněly přihlédnout k obsahu listiny označené jako "nabídka zboží pro firmu Rossmann - k zalistování", i když na ni výslovně odkazuje zmíněná "Rámcová kupní smlouva" a nezabývaly se komplexně též neplatným odstoupením žalované od "Rámcové kupní smlouvy".

Odvolacímu soudu zvlášť pak stěžovatelka vytýká, že zcela přehlédl v předmětné věci relevantní zákon č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a o jejím zneužití.

Stěžovatelka rovněž argumentuje tím, že žalovaná jednala v rozporu s platnou legislativou EU a porušila článek 81 odst. 1 písm. e) a článek 82 písm. d) Smlouvy o založení Evropských společenství, neboť již samotné uzavření rámcových kupních smluv žalovaná podmiňovala akceptováním dalších povinností ze strany dodavatelů - zaplacením poplatků a příspěvků, které odporují zásadám poctivého obchodního styku.

II.
Z obsahu spisu se zjišťuje:

Před Městským soudem v Praze probíhá pod sp. zn. 16 Cm 186/2005 obchodní spor mezi stěžovatelkou (jako žalobkyní) a obchodní společností ROSSMAN, spol. s r. o. (jako žalovanou). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009 č. j. 16 Cm 186/2005-220 byla žaloba na zaplacení částky 893.241,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 1. 2010 č. j. 8 Cmo 321/2009-304 zamítl návrh žalobkyně na přerušení odvolacího řízení, potvrdil napadený prvoinstanční rozsudek a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.

I když stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010 č. j. 8 Cmo 321/2009-304 dovoláním, podala současně i ústavní stížnost, neboť má za to, že "vzhledem ke zcela nestandardním postupům soudů v předmětné věci by měl Ústavní soud zvážit své rozhodnutí a vstoupit do sporu ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR" také prý proto, že jeho rozhodnutí lze očekávat až za několik let a stěžovatelka podala dalších cca 40 skutkově obdobných žalob.

III.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky pro její projednání.

V předmětné věci podmínky pro projednání splněny nejsou.

Stěžovatelka uvádí, že souběžně s ústavní stížností podala dovolání, což bylo ověřeno telefonickým dotazem v kanceláři senátu 16 Cm Městského soudu v Praze dne 23. 3. 2010 (dovolání bylo podáno dne 1. 3. 2010), přičemž očekává ingerenci Ústavního soudu do dovolacího řízení za situace, v níž o podaném mimořádném opravném prostředku nebylo dosud rozhodnuto.

Ústavní soud se k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti ve svých rozhodnutích vyslovil již mnohokrát, a to v souvislosti s principem subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis v určité procesní situaci příslušnost rozhodnout o právech a povinnostech fyzických či právnických osob pro konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud by stěžovatelka neuplatnila mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž by o něm rozhodoval, mohl odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a přesto by podala ústavní stížnost, nemohl by ji Ústavní soud odmítnout pro její nepřípustnost.

Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou.

Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní právě s ohledem na podané dovolání. Stěžovatelka svým procesním postupem dala najevo, že právě mimořádný opravný prostředek pokládá za poslední procesní prostředek, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů a předmětná ústavní stížnost má sloužit jen jakási "procesní pojistka" v případě nevyhovění jejímu dovolání. Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.

Pro přerušení řízení o ústavní stížnosti není důvod, neboť v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by Ústavní soud zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro jeho nepřípustnost.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-677/10-1)