# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 676/02 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 676/02 - ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.676.02 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 18. 12. 2002 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na vzdělání - Dotčené předpisy: 87/1991 Sb., § 21 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2002 (21 Cdo 1781/2001-132), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2000 (58 Co 325/2000-116) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. září 1999 (9 C 303/97) a tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na vzdělání zaručené čl. 33 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a části III. čl. 13 odst. 1, 2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že obecné soudy shodně zamítly stěžovatelovu žalobu na určení, že důvodem ke skončení pracovního vztahu, služebního poměru navrhovatele jako vojáka z povolání, v roce 1962 byly okolnosti uvedené v § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel dále tvrdil, že obecné soudy vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který nesprávně posoudily a nevyvodily patřičné závěry v širších souvislostech, a to především s politickým nátlakem let 1948 až 1989. Svobodná volba stěžovatele studovat na vysoké škole nemohla být realizována z důvodu nedemokratických důvodů panujících ve společnosti, a zejména politické situace panující v armádě. Dále stěžovatel tvrdil, že k odchodu z armády byl přinucen tehdejší politickou situací, čímž byly naplněny důvody uvedené v § 21 zák. č. 87/1991 Sb., a proto závěrem ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2002 (21 Cdo 1781/2001-132), zásah do práv, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, shledán nebyl. Dovolání stěžovatele bylo přípustné, neboť obecný odvolací soud připustil proti potvrzujícímu rozhodnutí dovolání k posouzení možnosti svobodné volby vysokoškolského studia za trvání služebního poměru vojáka z povolání jako otázku zásadního právního významu (§ 239 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud ČR přezkoumal dle § 242 o. s. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2000 (58 Co 325/2000-116) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Dovolací soud nezjistil, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání stěžovatele zamítl (§ 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Dle ustanovení § 21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za neplatný právní úkon se pro účely tohoto zákona považuje právní úkon, jímž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního nebo služebního poměru z důvodů politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (§ 2 odst. 2, 3). K námitkám stěžovatele, že jeho svobodná volba studia na vysoké škole nemohla být realizována z důvodů nedemokratického režimu ve společnosti a politické situace v armádě, je třeba uvést, že nemají vliv na právní posouzení uplatněného nároku žalobce z hlediska důvodnosti vzneseného tvrzení. Služební poměr vojáka z povolání vznikl shodnou vůlí obou stran a k jeho změně mohlo dojít jen dohodou jeho účastníků, změnu však nelze vynucovat. Stěžovatel se snažil změnit existující služební poměr tak, aby mu bylo umožněno studovat vysokou školu, s čímž druhá strana nesouhlasila. Pokud stěžovatel požádal o propuštění do zálohy a jeho žádosti bylo vyhověno, byla to svobodná realizace jeho práva, což nepředstavuje tlak politické perzekuce nebo postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. Nejvyšší soud ČR proto dovolání rozsudkem zamítl, a konstatoval, že odvolací soud dovoláním napadenou otázku posoudil správně, přičemž jeho rozhodnutí je plně v souladu se zákonem; zejména jestliže obecné soudy se také řádným a ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele k aplikaci § 21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, kdy zřetelně a úplně vyložily rozhodovací důvody v odůvodnění svých rozhodnutí, a to natolik úplně (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), že jim ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze nic vytknout. Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi stěžovatel usiluje o přezkum věcné správnosti či legality jí napadeného rozsudku odvolacího soudu a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat; ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak povahou uplatněných důvodů, tak - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno. Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná a o ní rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-676/02-02)