# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 653/2000 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 653/2000 - ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.653.2000 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 4. 10. 2001 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek; právo na soudní a jinou právní ochranu - Klíčová slova: vlastnické právo/přechod/převod, osoba/oprávněná - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1; 87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.c, § 6 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí, po odstranění vad, na základě výzvy Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2000, ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 1 a 2, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 18. září 2000 (10 Co 282/2000-135) z důvodů porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že v důsledku nesprávné aplikace norem hmotného práva obecným soudem II. stupně, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích (17 C 412/95-55 ze dne 11. března 1997), kterým byl zamítnut návrh na uzavření dohody o vydání nemovitostí - domu čp. 451 s parcelou č. 816 zapsané u Katastrálního úřadu v Teplicích s odůvodněním, že nemovitosti přešly na stát v roce 1963 v exekučním řízení podle občanského soudního řádu, nebyl prokázán přechod nemovitostí na stát dle § 6 odst. 1 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb., tedy zkrácenou formou na úhrady pohledávky státu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. K problematice nesprávné aplikace norem práva hmotného je třeba uvést, že ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není zpravidla příslušným k výkladu norem obecného práva, k čemuž jsou v souladu s čl. 90 Ústavy ČR povolány obecné soudy, do jejichž nezávislého rozhodování není podle ustálené judikatury Ústavní soud oprávněn zasahovat, a to za podmínky, že nebylo rozhodnutím nebo řízením, jež mu předcházelo, porušeno základní právo nebo svoboda chráněná Listinou základních práv a svobod nebo Ústavou ČR; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 149/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 33, Praha 1995). Stěžejní otázkou, na základě které stěžovatelé namítají porušení ústavně zaručených práv, je, zda byly v souzeném případě splněny podmínky ustanovení § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Naplnění uvedených podmínek je v souladu se zmíněným principem soudcovské nezávislosti v plné jurisdikci příslušných obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). V této souvislosti nelze podle názoru Ústavního soudu z hlediska ochrany ústavnosti nic namítat proti právnímu názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR (20 Cdo 2956/2000-151 ze dne 25. ledna 2001, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, a podle něhož námitky stěžovatelů o nicotnosti (nedostatku pravomoci) a absenci právní moci usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. října 1963 (E 873/63) nelze zohlednit, neboť podle tehdy platných předpisů nebylo právním titulem přechodu vlastnictví sporných nemovitostí dané rozhodnutí, ale vydražitel, v daném případě stát (finanční odbor Okresního národního výboru v Teplicích), nabyl vlastnické právo k nemovitým věcem příklepem v dražbě (§ 478 odst. 1 zák. č. 142/1950 Sb.); není proto naplněna skutková podstata ustanovení § 6 odst. 2 části věty za druhou čárkou zák. č. 87/1991 Sb., tj. převzetí věci státu bez právního důvodu. Vydražitel nabyl v souzeném případě nemovitosti na základě procesních úkonů učiněných soudem v exekučním řízení, a proto nelze uvažovat o okupaci nemovitostí, stejně jako neplatnost právního úkonu nelze vyvodit z tvrzení o převzetí věci státem bez právního důvodu. Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Tím, že stěžovatelé neměli v řízení před obecnými soudy úspěch, nedošlo k porušení tohoto práva. Námitky stěžovatelů, týkající se porušení čl. 90, jsou navíc pouze obecně formulované a nelze k nim zaujmout stanovisko bez posouzení námitky, týkající se porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení označeného práva došlo tehdy, pokud by byla stěžovatelům v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994). Nic takového se však v souzené věci nestalo a Ústavní soud proto konstatuje, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR nedošlo. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. V této otázce Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatoval, že čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). K porušení tohoto základního práva tedy ve věci posuzované ústavní stížnosti nedošlo. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 485/98 a II. ÚS 129/98, na něž stěžovatelé odkazují, dopadají na skutkově odlišné případy, kdy majetek, který byl předmětem řízení, v těchto případech byl zkonfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb.; nelze je tedy analogicky aplikovat. Z výše rozvedených důvodů byl tedy návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen jako zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], a jako takový odmítnut. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-653/2000-2000)