# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 638/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 638/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.638.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 4. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: náhrada
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36; 436/1991 Sb., § 31; 99/1963 Sb., § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel ve své pracovněprávní věci pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2000
(16 Co 114/2000-130) a spolu s ním též jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 3. srpna 1999 (12 C 84/91-101) a tvrdil, že jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti, zaměřeného především na výhrady stěžovatele vůči věcné správnosti takto napadených rozhodnutí, k porušení zmíněných ústavně zaručených práv došlo tím, že mu - jako cizímu státnímu příslušníkovi - pro jeho neznalost práva nebyl ex officio ustanoven právní zástupce, opravné řízení odvolací soud zatížil vážnou procesní vadou (v senátě zasedal podjatý soudce) a nadto celé řízení před obecnými soudy bylo postiženo nepřiměřenými průtahy. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil a současně požádal, aby vykonatelnost výroku o nákladech řízení odložil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecných soudů obou stupňů se podává, že stěžovatel v řízení před těmito soudy neuspěl se svými nároky na náhradu mzdy, když oba obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelem požadovaná náhrada mzdy a státní vyrovnávací příspěvek mu pro důvody v odůvodnění obou rozhodnutí vyložené nepřísluší; protože obě rozhodnutí obecných soudů jsou zákonem vyžadovaným způsobem odůvodněny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nelze jim, co do tohoto aspektu nic vytknout ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Ostatně v podstatné části odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel přehlíží, že přezkum věcné správnosti, příp. legality rozhodnutí obecných soudů podle ustálené rozhodovací praxe Ústavnímu soudu přísluší jen zcela výjimečně a za splnění zvláštních podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), jejichž existence však ve stěžovatelově věci zjištěny nebyly (stěžovatel je ani netvrdil).

Důvody obsahově zcela shodnými jako v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, které však dovolací soud svým usnesením ze dne 12. února 2002 (čj. 21 Cdo 437/2001-159) odmítl; protože toto rozhodnutí dovolacího soudu se vyčerpávajícím způsobem zabývá všemi tvrzeními (námitkami), které stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů, resp. proti řízení, které jim předcházelo, uplatnil v ústavní stížnosti, pro odůvodnění tohoto usnesení zcela postačí stěžovatele na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům dovolacího soudu, které se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně zcela souladné, cokoli dodávat.

I když poukaz stěžovatele na nepřiměřeně dlouhou dobu řízení by se mohl jevit jako důvodný, nebylo třeba se jím blíže zabývat, neboť stěžovatel ani netvrdil, že by se byl
o odstranění nepřiměřených průtahů v řízení (jestliže k nim skutečně došlo) pokoušel (marně) způsobem zákonem předvídaným (§ 31 tehdy platného zák. č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů); pokud by tedy ústavní stížnost měla být založena na tomto tvrzení (důvodu), byla by očividně nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona).

Z důvodu takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a o ní jako o takové bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43
odst. 2 písm. a) zákona]; zjevnost její neopodstatněnosti je dána - též odkazem na rozhodovací důvody dovolacího soudu - jak povahou vyložených důvodů, tak ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

Odmítavý výrok [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona] současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelem navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká (k tomu srov. např. usnesení ve věci IV. ÚS 209/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., usn. č. 2,
Praha 1995).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-638/2000-2000)
