# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 634/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 634/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.634.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 5. 12. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237 odst.2 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel, ve své věci o zaplacení
30.949,- Kč s přísl. proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, rozhodnutí obecného soudu (25 Cdo 1271/2002- 96) a tvrdil, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu s odkazem na čl. 36 Listiny základních práv a svobod a Ústavu ČR.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. července 2002 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27. března 2002 (5 Co 611/2002-82), jímž částečně změnil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. ledna 2002 (6 C 16/2001-59). Stěžovatel odůvodnil porušení svých ústavně zaručených práv (svobod) tím, že dovolací soud nesprávně odmítl dovolání jako nepřípustné s poukazem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Dle tvrzení stěžovatele, z hlediska přípustnosti dovolání není rozhodující, na kolik byla rozhodnutí odvolacího soudu souhlasná či nesouhlasná, ale že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč.

Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jak vpředu je označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů dovolacího soudu, pojatých do odůvodnění jeho rozhodnutí, vyplývá, že Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné; aniž by se mohl věcí dále zabývat dle § 243b odst. 5 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání odmítl.

Dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb. ve znění účinném od 1.1.2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I. z. č. 30/2000 Sb. občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.

Pokud odvolací soud (Krajský soud v Českých Budějovicích) změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu o zaplacení 30.949,- Kč s příslušenstvím zamítl, jde ve skutečnosti, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 15.474,50 Kč s příslušenstvím, o potvrzující rozsudek, neboť v této části jsou rozsudky soudů obou stupňů souhlasné (rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. ledna 2002 - 6 C 16/2001-59); co do částky 15.474,50 Kč s příslušenstvím jde o rozsudek měnící. Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nároku obsahujícím dělitelné plnění, došlo k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem; přípustnost dovolání je třeba posuzovat vůči jednotlivým nárokům samostatně.

Námitky (tvrzení) stěžovatele mají již charakter jednak polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů, jednak - a to především - výhrady vůči věcné správnosti či legalitě ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu; zde však stěžovatel přehlíží, že takovýto přezkum je ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu z jeho pravomoci vyloučen (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další), a proto také takto uplatněná tvrzení jsou z hlediska ochrany ústavnosti nerozhodná. Protože judikatura Ústavního soudu je obecně přístupná, pro odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela postačí stěžovatele na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám již dříve vyloženým cokoli dodávat.

Pro důvody takto vyložené a s přihlédnutím k rozhodovacím důvodům dovolacího soudu, vůči nimž nemá Ústavní soud výhrady, a konečně též v intencích ustálené rozhodovací praxe byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale - nikoli v poslední řadě - též konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno.

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost stěžovatele byla shledána jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je dána již samotnou povahou tvrzení ústavní stížnosti. O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-634/02-02)