# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 599/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 599/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.599.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 4. 4. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek; základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona
- Klíčová slova: správní rozhodnutí
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 4 odst.1; 288/1995 Sb., § 44, § 50 odst.1; 71/1967 Sb., § 47 odst.1, § 47 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve věci zajištění svého zbrojního průkazu správní rozhodnutí orgánů veřejné moci v této věci vydaná, totiž rozhodnutí Policie České republiky, správy Západočeského kraje v Plzni, ze dne 9. srpna 2000 (čj. PZC-304/Sč-2000) a Policie České republiky, okresního ředitelství v Chebu, ze dne 12. května 2000 (čj.
ORCH-292/ZBR-2000) a s odkazem na nedostatek zákonných podmínek pro vydání takových rozhodnutí a také s odkazem na svá ústavně zaručená práva (čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí správních orgánů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí správních orgánů, proti nimž však zákon připouští soudní přezkum v režimu správního soudnictví (část pátá - správní soudnictví občanského soudního řádu); protože ústavní stížnost lze podat jen proti rozhodnutí
o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 al. 1 zákona), a protože nevyčerpání všech takových procesních prostředků zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti, je zřejmé, že stěžovatelova ústavní stížnost meritorně pro procesní překážku projednat nelze.

Na správnosti tohoto závěru nic nemění skutečnost, že - jak Ústavní soud sám zjistil (č. l. 18) - stěžovatel ve skutečnosti dříve zmíněný procesní prostředek (žalobu) využil a že řízení o jeho žalobě bylo usnesením Krajského soudu v Plzni (30 Ca 269/2000) pro nedostatek procesních podmínek [šlo o rozhodnutí předběžné povahy § 248 odst. 2
písm. e) o. s. ř.] zastaven, neboť všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem musí být splněny v okamžiku zahájení řízení (§ 27 odst. 2 zákona), nehledě již ani k tomu, že již zmíněné rozhodnutí obecného soudu stěžovatelem napadeno nebylo.

Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona), když podmínky, pro případnou výjimku (§ 75 odst. 2 zákona) z nepřípustnosti ústavní stížnosti, shledány nebyly a ostatně stěžovatel se jich ani nedovolával; o nepřípustné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43
odst. 1 písm. e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-599/2000-2000)