# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 577/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 577/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.577.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 9. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.j, § 265i odst.1 písm.b; 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel ve své trestní věci rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. července 2002 (6 Tdo 142/2002) a tvrdil, že označený obecný soud svým postupem porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že po zjištění skutkového stavu nevyvodil závěr, že další trestní stíhání stěžovatele je ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné, neboť věc nebyla v přiměřené lhůtě projednána a pokračováním trestního stíhání proto dochází k porušování čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ČR v dané věci a vydáním uvedeného rozsudku bylo nezákonně zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a aby tento rozsudek Ústavní soud zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. července 2002 (6 Tdo 142/2002) bylo mimo jiné odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
23. ledna 2002 (5 To 118/01) podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Ústavní stížností se proto bylo nutno zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva na soudní ochranu věci (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné, nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soudu ČR v něm, v souladu se zásadami trestního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle § 265b tr. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné a v souladu se zákonem se také vypořádal i s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání (§ 125 odst. 1 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto ve věci nedošlo; návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR (6 Tdo 142/2002), jak je vpředu označen, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-577/02-02)