# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 576/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 576/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.576.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 4. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: akt/nicotný (paakt), vyvlastnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 87/1958 Sb., § 18

## Výrok

Návrh se o d m í t á .

## Odůvodnění

Navrhovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení výše označených rozhodnutí soudů s tím, že podle jejího přesvědčení bylo jimi zasaženo do práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že postup řízení považuje za nesprávný, stejně tak za nesprávné považuje právní posouzení věci a závěr, podle něhož soudy neshledaly pro rozhodnutí a vyhovění žalobě na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Dále poukázala na okolnosti, za nichž mělo dojít v roce 1969 k vyvlastnění předmětného majetku a z nichž bylo možno dovodit, že správní akt vydaný v této souvislosti má povahu nulitní a je ve skutečnosti paaktem.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 18/97, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 120/2000-111, 18 Co 121/2000, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 20 Cdo 2458/2000-123, nebyl shledán zásah do práv, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala. Dovolání, které podala k Nejvyššímu soudu ČR (jako dědička zemřelého navrhovatele M. K.), bylo odmítnuto dle § 243 odst. 4, odst. 5 věta za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu pro jeho nepřípustnost, ústavní stížností napadeno nebylo. Pokud jde o napadená rozhodnutí soudu I. a II. stupně, zde nutno konstatovat, že soudy nepochybily při hodnocení naplnění ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a když vzaly za nepochybné, že navrhovatel, který podal žalobu na určení, neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na takové žalobě. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2000, v jehož vyčerpávajícím odůvodnění se odvolací soud se všemi námitkami uplatněnými v odvolání zcela vypořádal.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-576/2000-2000)