# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 539/05

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 539/05
- ECLI: ECLI:CZ:US:2005:3.US.539.05
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 11. 2005
- Datum zveřejnění: 12. 2. 2008
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: výkon rozhodnutí, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 238a odst.1 písm.c

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Navrhovatel se domáhal zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že dle jeho přesvědčení rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2005 č. j. 13 Co 77/2005-23 porušuje práva, jež jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky. Poukázal na postup Okresního soudu v Domažlicích při nařízení exekuce na jeho majetek pro uspokojení pohledávky oprávněného - Okresní správy sociálního zabezpečení v Domažlicích, a to ve výši 48.424,- Kč, na to, že Krajský soud v Plzni jeho odvolání nevyhověl, což jej vedlo k podání dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost, i když v odůvodnění rozhodnutí mj. dovodil, že přípustné je, jsou-li splněny podmínky vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a) až c) obč. soudního řádu. Tento závěr dovolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný a nesprávný, když dle § 238a odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu I. stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce, za přípustné považuje. Za nesprávný stěžovatel považuje i závěr, v němž se dovolací soud vyslovil k jeho námitce týkající se doručení výkazu nedoplatků č. j. 1377/04 - tuto námitku uplatnil nejen v dovolání ale i ve svých odvoláních. V dovolání poukázal na existenci otázky právního významu, týkající se zákazu právnické osobě nakládat s majetkem patřícím do společného jmění manželů - dovolací soud se však touto námitkou nezabýval.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud v odůvodnění svého opodstatněného rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vyložil příslušná ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání (§ 236 a násl.), jakož i skutečnosti, pro které dovolání podané povinným (nyní stěžovatelem) přípustným neshledal, když tvrzení v něm obsažená nemohla vést k závěru, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu [§ 237 odst. 1 písm. c), § 238a odst. 2 obč. soudního řádu]. Na toto odůvodnění lze v dalším odkázat.

Pro výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-539/05-05)