# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 529/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 529/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:3.US.529.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 3. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 265a, § 265b, § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6; 2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], brojila stěžovatelka ve své trestní věci proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2002 (9 To 130/01) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka proto navrhla zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona).

Podle sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., o postupu týkajícím se výkladu přípustnosti a lhůty k podání ústavní stížnosti při souběžném podání ústavní stížnosti a mimořádného opravného prostředku, s výjimkou obnovy řízení, platí, že napříště budou soudci a senáty Ústavního soudu vykládány přípustnost a lhůta k podávání ústavní stížnosti,
o které Ústavní soud rozhoduje podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, v případě jejího souběhu s mimořádnými opravnými prostředky s výjimkou obnovy řízení, takto:
1. Ústavní stížnost bude považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
2. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počne běžet dnem doručení rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob rozhodnutí o něm. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.

Ze samotného obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadla rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 2002 (9 To 130/01) dovoláním.

Za tohoto stavu věci je zřejmé, že za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nutno považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Pokud stěžovatelka nevyčerpala poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona), nemohla být její ústavní stížnost věcně projednána, neboť není v souladu s označeným a citovaným sdělením Ústavního soudu přípustná; proto byla posouzena Ústavním soudem jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona) a bylo nutno ji odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je patrno z výroku tohoto usnesení.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-529/02-02)