# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 521/26 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 521/26 - ECLI: ECLI:CZ:US:2026:3.US.521.26.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 10. 6. 2026 - Datum zveřejnění: 14. 7. 2026 - Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva - Klíčová slova: žaloba/změna, opravný prostředek - řádný, odvolání - Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 169 odst.2, § 201 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud vydal napadené usnesení, kterým připustil změnu žaloby vedlejší účastnice vůči stěžovateli. Okresní soud toto rozhodnutí nijak neodůvodnil, protože podle něj "[t]oto usnesení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 169 odst. 2 o.s.ř.)". II. Argumentace stěžovatele 2. Stěžovatel podal proti rozhodnutí okresního soudu ústavní stížnost. Toto rozhodnutí podle něj porušuje jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). 3. Rozhodnutí je podle stěžovatele protiústavní proto, že připouští změnu žaloby, aniž by tento závěr jakkoli odůvodnilo. Tento postup podle něj odporuje zákonným podmínkám i nálezům Ústavního soudu o nepřipuštění změny žaloby (§ 169 odst. 2 občanského soudního řádu a sp. zn. I. ÚS 4181/12, II. ÚS 801/08, I. ÚS 179/2000). III. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 4. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření okresnímu soudu a vedlejší účastnici: a) Okresní soud navrhl stížnost odmítnout. Stěžovatelem zmíněné nálezy se týkají rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby. Okresní soud však návrhu na změnu žaloby vyhověl. Ústavní soud se touto situací zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 916/20 a stížnost odmítl - a to ačkoli napadené rozhodnutí také neobsahovalo odůvodnění. b) Vedlejší účastnice navrhla stížnost odmítnout. Rozhodnutí nemuselo obsahovat odůvodnění, protože se týká vedení řízení a jeho důvody jsou patrné ze spisu. Stěžovatelem zmíněné nálezy jsou nepřiléhavé, protože se týkají nepřipuštění změny žaloby. To přitom může definitivně uzavřít cestu k uplatnění nároku a zasahuje do hmotněprávní pozice navrhovatele. Ústavní stížnost je jen pokusem o prodlužování sporu. Okresní soud by i při odůvodnění rozhodnutí dospěl ke stejnému výsledku. 5. Stěžovatel v replice setrval na své pozici. Odkaz na usnesení sp. zn. IV. ÚS 916/20 není přiléhavý. Podle něj závisí přípustnost ústavní stížnosti proti napadenému typu rozhodnutí na konkrétních okolnostech a argumentech. V tamější věci navíc šlo o klasické sporné řízení a stěžovatelka proti rozhodnutí relevantně nebrojila - na rozdíl od posuzované věci. Důvody postupu soudu nyní nejsou zřejmé ani ze spisu. Tvrzení o zdržování sporu není na místě, protože změna žaloby představuje obrat v argumentaci vedlejší účastnice. IV. Posouzení ústavní stížnosti 6. Ústavní soud se může věcně zabývat ústavní stížností pouze tehdy, pokud jsou splněny procesní podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu (§ 42 odst. 1 zákona). 7. Jednou z těchto podmínek je, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud dospěl během řízení k závěru, že tato podmínka není splněna, a ústavní stížnost je proto nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) a § 75 zákona]. 8. Mezi hlavní zásady řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity a minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Podle nich Ústavní soud zasahuje na ochranu ústavně zaručených práv a svobod až tehdy, když ostatní orgány veřejné moci již nemají prostředky, kterými by mohly případný protiústavní stav napravit. Ochrana ústavnosti je totiž úkolem všech soudů - nikoli jen Ústavního soudu (čl. 4 Ústavy České republiky a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, body 23 až 25 a v nich zmíněná rozhodnutí). 9. Ústavní soud proto obecně není oprávněn zasahovat do řízení, která teprve probíhají a ve kterých stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak ochránit svá ústavně zaručená práva a svobody (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, body 23 až 25). 10. Tato situace nastala i v této věci. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým byla připuštěna změna civilní žaloby. Ústavní soud dříve vycházel z toho, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o (ne)připuštění změny žaloby jsou obecně přípustné, a lze je proto podrobit ústavněprávnímu přezkumu (viz přehled těchto starších rozhodnutí například v usnesení sp. zn. IV. ÚS 916/20, bod 4). Ústavní soud však ve své současné praxi ustáleně dochází k závěru, že ústavní stížnosti proti tomuto typu rozhodnutí obecně přípustné nejsou (usnesení sp. zn. II. ÚS 1753/21, body 11 až 14; I. ÚS 2091/19; IV. ÚS 916/20, bod 4; IV. ÚS 2446/15). 11. Ústavní soud neshledal důvod, proč se od své současné rozhodovací praxe v této věci odchýlit. Ústavní soud proto odůvodní toto usnesení pouze stručně a v podrobnostech odkazuje na příslušné části odůvodnění svých dřívějších rozhodnutí. 12. Stěžovatelova ústavní stížnost je nepřípustná z následujících důvodů. Stěžovatel podal stížnost proti napadenému usnesení o připuštění změny žaloby za situace, v níž dosud nebylo vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti tomuto typu rozhodnutí není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se dané řízení končí. Stěžovatel tak může brojit proti postupu okresního soudu v odvolání proti jeho rozhodnutí o věci samé nebo případně v jiných opravných prostředcích (shodně v procesně identické situaci například usnesení sp. zn. II. ÚS 1753/21, bod 12; IV. ÚS 916/20, bod 4; I. ÚS 2091/19; IV. ÚS 2446/15). 13. Stěžovatel tedy dosud nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo by proto v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, kdyby Ústavní soud podrobil usnesení o připuštění změny žaloby věcnému přezkumu již nyní (shodně v procesně identické situaci například usnesení sp. zn. II. ÚS 1753/21, bod 13; IV. ÚS 916/20, bod 4; IV. ÚS 2446/15). 14. Stěžovatelem zmíněné nálezy přitom nejsou způsobilé tyto závěry zpochybnit. Hlavním důvodem je, že pocházejí ještě z doby, kdy Ústavní soud posuzoval ústavní stížnosti proti rozhodnutí o (ne)připuštění změny žaloby věcně (bod 10 tohoto usnesení). Tyto nálezy se navíc týkají přezkumu rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby, jehož důsledky jsou pro žalobce mnohem závažnější než rozhodnutí o připuštění změny žaloby pro žalovaného (shodně usnesení sp. zn. IV. ÚS 916/20, bod 4). 15. Ústavní soud tedy shrnuje, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a zároveň nenastala žádná okolnost, která by nepřípustnost ústavní stížnosti dokázala prolomit (§ 75 odst. 1 a odst. 2 zákona o Ústavním soudu). 16. Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím neodnímá stěžovateli jeho právo na přístup k Ústavnímu soudu. Pokud by považoval výsledek řízení před obecnými soudy za protiústavní, nic mu nebrání podat po jeho skončení novou ústavní stížnost. Dvouměsíční lhůta k jejímu podání přitom začne běžet po doručení konečného rozhodnutí v této věci (shodně v procesně identické situaci například usnesení sp. zn. I. ÚS 2091/19). V. Závěr 17. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 zákona o Ústavním soudu]. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-521/26-1)