# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 52/05

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 52/05
- ECLI: ECLI:CZ:US:2005:3.US.52.05
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 2. 2005
- Datum zveřejnění: 19. 12. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek; právo na soudní a jinou právní ochranu; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
- Klíčová slova: vlastnické právo/ochrana, procesní postup
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2; 99/1963 Sb., § 202 odst.1 písm.d

## Výrok

Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákonného ustanovení se odmítají.

## Odůvodnění

Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že Česká republika, zastoupená Krajským soudem v Brně v řízení shora označeném, svým postupem "když svým přípisem ze dne 6. 12. 2004 nevyhověla návrhu stěžovatele ze dne 14. 9. 2004 na vyloučení žalobních návrhů ze dne 21. 5. 1999 o zaplacení částek 9.604,-Kč, 9.999,-Kč, 9.712,-Kč, 9.916,-Kč, 9.930,-Kč, 9.529,-Kč, 9.770,-Kč, 9.663,-Kč, 9.891,-Kč 9.765,-Kč, 9.618,-Kč, 7.504,-Kč, 9.805,-Kč, 9.131,-Kč, 255,-Kč, 2.083,-Kč, 3.792,-Kč, 9.782,-Kč, 9.608,-Kč a 9.836,-Kč k samostatnému řízení za daného stavu řízení" porušila právo stěžovatele na spravedlivé projednání záležitosti přiznané čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V obsáhlé ústavní stížnosti, v níž stěžovatel popisuje procesní postup soudu ve věcech vedených u Krajského soudu v Brně, jejichž předmětem jsou žaloby stěžovatele proti Jednotě, spotřebnímu družstvu v Moravském Krumlově, na zaplacení shora uvedených částek z titulu smluvní pokuty, brojí stěžovatel proti postupu soudu, který - jak patrno z jeho sdělení ze dne 6. 12. 2004 - nevyhověl návrhu stěžovatele, učiněnému dne 14. 9. 2004, na vyloučení původně jím samostatně podaných žalob (následně soudem spojených ke společnému řízení) k jejich samostatnému projednání. Podle názoru stěžovatele se další společné řízení věcí - v návaznosti na soudem dne 27. 8. 2004 usnesením požadované doplnění návrhů o údaje z faktur o celkovém počtu 98 - stává obtížně projednatelným. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvádí, že i když má proti procesnímu postupu soudu I. stupně v daném řízení i jiné námitky, pro účely této stížnosti se omezuje na otázku postupu soudu ve vztahu k návrhu, jím učiněnému dne 14. 9. 2004, na vyloučení věcí k samostatnému projednání. V závěru pak dovozuje, že nevyhověním tomuto jeho návrhu za uvedeného procesního stavu došlo již nyní k porušení práv zaručovaných čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojených příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95). Proti případným průtahům v řízení, na které patrně míří stěžovatelovo tvrzení o porušení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, poskytuje právní řád stěžovateli účinný prostředek nápravy v ust. § 174a zák. č. 6/2002 Sb. Samotné nevyhovění procesnímu návrhu stěžovatele, jemuž přístup k soudu zůstává zachován, pak nelze hodnotit jako postup protiústavní jen proto, že stěžovateli nevyhovuje vedení společného řízení o jeho žalobách. Ústavnímu soudu také zpravidla nepřísluší v dosud probíhajícím řízení před obecnými soudy zabývat se otázkami vedení řízení, tedy i otázkami splnění podmínek pro spojení věcí či naopak pro jejich vyloučení k samostatnému projednání. K posouzení vhodnosti takového postupu je povolán obecný soud, který svým rozhodováním tohoto druhu není vázán a sám je může měnit. Tento jeho postup, týkající se výhradně způsobu vedení řízení, zůstává zcela bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé a není tak podle přesvědčení Ústavního soudu způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává. Ústavní stížnost stěžovatele byla proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Současně s podáním ústavní stížnosti podal stěžovatel s odvoláním na ust. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, i návrh na zrušení ust. § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Z obsahu tohoto stěžovatelem společně podaného návrhu na zrušení zákonného ustanovení je však zcela zjevné, že se upíná k usnesení soudu vydanému podle § 43 odst. 1 o. s. ř. (navíc vydanému v jiném řízení), tedy k usnesení, které současně není napadáno ústavní stížností. Podmínky ust. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak v daném případě nejsou splněny a stěžovatele za tohoto stavu nelze považovat za osobu oprávněnou k podání takového návrhu. Proto i tento spojený návrh stěžovatele byl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. c) cit. zákona rovněž odmítnut.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-52/05-05)