# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 511/04

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 511/04
- ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.511.04
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 12. 2004
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: smlouva, důkaz/volné hodnocení, nájem
- Dotčené předpisy: 40/1964 Sb., § 44 odst.2; 99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2004
(28 Cdo 1005/2004-261) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo domáhat se ochrany stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že obecné soudy (nalézací a odvolací soud) nehodnotily evidenční listy z pohledu § 44 odst. 2 obč. zák. a došlo tak ke stejné chybě, jakou učinily při hodnocení samotné nájemní smlouvy, když tvrdily, že ji lze měnit ústně. Tím, že Nejvyšší soud ČR odkázal na své předchozí rozhodnutí a věcí se nezabýval, znemožnil stěžovatelce domoci se stanoveným postupem svého práva a spravedlnosti, jež jí byly již jednou přiznány v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR čj. 28 Cdo 148/2002-64. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2004 (28 Cdo 1005/2004-261) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2003 (19 Co 2762/2003-222), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2003 (23 C 100/2002-194), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o vyklizení dřevníku do 3 dnů od zajištění přiměřené náhrady. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalovaní mají právní titul k užívání dřevníku, když byla ohledně tohoto dřevníku jako příslušenství bytu písemně změněna nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 5. 1. 1992. V napadeném usnesení Nejvyšší soud ČR konstatoval, že ve svém rozsudku ze dne 28. února 2002 (28 Cdo 148/2002-64) již v této věci připustil dovolání podle § 237 odst.1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a otázky, kterým přiznal zásadní právní význam, také v rozhodnutí vyřešil. Jednou z nich byla i písemná forma změny nájemní smlouvy ohledně bytu, včetně příslušenství. Dovolací soud nevyloučil, že nájemní smlouva mohla být změněna i oboustranně podepsaným evidenčním listem o výpočtu nájemného s tím, že platnost nájmu ve vztahu k takto vymezenému prostoru je dána dobou platnosti evidenčního listu. Po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu se pak soud prvního stupně i soud odvolací řídily právním názorem dovolacího soudu a prováděly dokazování v intencích jeho pokynů. Jejich právní závěr zněl, že účastníci po 5. 1. 1992 (kdy mezi nimi byla platně uzavřena nájemní smlouva v písemné formě) písemně projevili vůli tak, že stěžovatelka jako pronajímatel přenechala žalovaným jako nájemcům k užívání předmětný dřevník za sjednané nájemné a žalovaní jako nájemci dřevník užívali a nájemné za něj platili. Evidenční list z 1. 5. 2001, podepsaný oběma stranami, v době rozhodování soudu dosud platil a je poslední písemnou změnou nájemní smlouvy, zakládající právo žalovaných dřevník užívat. Právní otázka nastolená stěžovatelkou byla tak již vyřešena v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu a v průběhu dalšího řízení nižší instance ze zjištěných skutkových závěrů vyvodily právní závěry ve shodě s tímto rozhodnutím.
Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tvrzená stěžovatelkou, proto dovolacím soudem shledána nebyla a dovolání bylo odmítnuto napadeným usnesením dovolacího soudu jako nepřípustné [§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva domáhat se ochrany stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR v něm, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelky posouzeno jako nepřípustné, a v souladu se zákonem se přiměřeně vypořádal i s tvrzeními stěžovatelky vznesenými v dovolání (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto ve věci nedošlo.

Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
(28 Cdo 1005/2004-261), jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-511/04-04)