# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 496/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 496/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:3.US.496.26.2
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem; hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu); základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: péče o dítě, styk rodičů s nezletilými dětmi, rodina, rodiče
- Dotčené předpisy: 104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1; 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1; 89/2009 Sb., § 907, § 908; 89/2012 Sb., § 888

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení zejména výroku I. a případně i navazujícího výroku o výživném v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 3 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Obecné soudy v nyní posuzované věci rozhodovaly o návrhu stěžovatele - otce nezletilé, domáhající se úpravy poměrů k nezletilé, která je od narození ve faktické péči vedlejší účastnice - matky. V návrhu požadoval určení styku s nezletilou, a to ve dnech, kdy nemá zaměstnavatelem rozvrženy směny, v časovém intervalu dvou hodin do dosažení sedmi měsíců věku nezletilé a čtyř hodin od dosažení sedmi měsíců věku nezletilé, celkem v rozsahu 7 dvouhodinových styků v rámci dvoutýdenního intervalu. V mezidobí (dne 21. 5. 2025) rodiče uzavřeli před opatrovníkem mimosoudní dohodu ve věci úpravy styku stěžovatele s nezletilou, na základě níž měl styk stěžovatele s nezletilou probíhat podle jeho pracovního harmonogramu - v dlouhém týdnu ve středu a ve čtvrtek od 10:00 do 12:00 hodin, případně od 14:00 do 16:00 hodin a v krátkém týdnu v pondělí od 10:00 nebo od 14:00 hodin, v sobotu od 14:00 hodin a v neděli od 10:00 hodin s tím, že po dalším měsíci od uzavření této dohody bude styk probíhat i v úterý.

3. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 6. 2025 č. j. 5 Nc 357/2025-71, svěřil nezletilou do péče vedlejší účastnice - matky (výrok I.) a stěžovateli (otci) určil styk s nezletilou v sudém kalendářním týdnu vždy v úterý od 10 do 12 hodin, v sobotu od 14 do 16 hodin a v neděli od 10 do 12 hodin a v lichém kalendářním týdnu vždy ve středu od 14 do 16 hodin a ve čtvrtek od 10 do 12 hodin, dne 25. 12. od 10 do 12 hodin a dne 30. 12. od 14 do 16 hodin (výrok IV.). Dále soud uložil stěžovateli povinnost platit na výživu nezletilé částku 14 000 Kč měsíčně a vypočetl nedoplatek na výživném za období od 19. 1. 2025 do 30. 6. 2025 ve výši 45 871 Kč, který uložil k úhradě stěžovateli (výroky II. a III.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

4. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil výrokem I. rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a IV. a to následovně:

Bod 1.: Matka je oprávněna a povinna pečovat o nezletilou po celý kalendářní rok s výjimkou péče stěžovatele v rozsahu podle výroku I. bodu 2 tohoto rozsudku.

Bod 2.: Stěžovatel je oprávněn a povinen pečovat o nezletilou v každém sudém kalendářním týdnu vždy v úterý od 10 do 12 hodin, v sobotu od 14 do 16 hodin a v neděli od 10 do 12 hodin, v každém lichém kalendářním týdnu vždy ve středu od 14 do 16 hodin a ve čtvrtek od 10 do 12 hodin, dne 25. 12. od 10 do 12 hodin a dne 30. 12. od 14 do 16 hodin.

Bod 3.: Rodiče jsou oprávněni a povinni předávat a přebírat nezletilou v místě bydliště matky.

5. Dále krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích II. a III. (výrok II.), matce výživné nestanovil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem (výroky III. a IV.). Soud předně zdůraznil, že nezletilá je velmi útlého věku (v době rozhodování krajského soudu jí byl 1 rok), je stále kojena a přirozeně navázaná na matku jako primárně pečujícího rodiče. Současně poukázal i na potřebu nezletilé rozvíjet vztahy s oběma rodiči, kteří by se měli do péče o ní ekvivalentně zapojovat; vzhledem k věku nezletilé je důležitější frekvence a pravidelnost kontaktu s rodičem než délka kontaktu, která by měla být úměrná jejímu věku. Krajský soud neshledal důvod pro širší úpravu péče stěžovatele o nezletilou; zdůraznil, že nezletilá potřebuje stabilní péči, klid, opakující se rituály při krmení, uspávání apod. a není v jejím zájmu, aby byla téměř každý den s jiným rodičem a v jiném prostředí. Soudem nyní upravená péče o nezletilou je přitom již realizována a podle rodičů nečiní žádné problémy. K návrhu stěžovatele, aby po dosažení 18 měsíců věku nezletilé byla péče o ni upravena v širším rozsahu (střídavá péče rodičů), soud uvedl, že při rozhodování o péči o nezletilou je rozhodující stav v době rozhodování odvolacího soudu a nelze předjímat, jaká situace bude v budoucnu a co bude v budoucnu v nejlepším zájmu nezletilé.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v úvodu žádal o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, neboť hrozí zásah do soukromého a rodinného práva stěžovatele (jakož i nezletilé) spočívající v porušení práva na péči a výchovu dítěte v míře, kterou nebude možné později odčinit.

7. V dalším textu ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu ohledně rozsahu péče o nezletilou. Podle stěžovatele napadené rozhodnutí nenaplňuje požadavek na rovnocennost péče rodičů, jelikož režim jeho kontaktu s nezletilou je stanoven velmi úzce - pouze na několik málo hodin v kalendářním týdnu. Není přípustné, aby soud preferoval pouze citovou vazbu nezletilé na matku jako primárně pečující osobu. Naopak je třeba poskytnout ochranu a prostor také pro rozvoj citové vazby nezletilé na stěžovatele, nadto v míře, aby mohla být výhledově péče o nezletilou "rovnocenná". Krajský soud navíc zcela rezignoval na úpravu péče o nezletilou do budoucna, nestanovil žádný postupně se rozšiřující režim kontaktu nezletilé se stěžovatelem a ani nenaznačil výhled budoucího uspořádání jejich kontaktu.

8. Krajskému soudu dále vytýká, že - jde-li o potřeby nezletilé - spolehnul se pouze na zprávu opatrovníka, který však prováděl šetření pouze u matky a "tlumočil" její tvrzení a názory. Naopak k poměrům stěžovatele a jeho výchovným předpokladům krajský soud žádné dokazování neprováděl (ani jej nevyslechnul). Tím podle stěžovatele došlo ke zkreslení (neúplnosti) skutkových zjištění. Nadto se do napadeného rozhodnutí nijak nepromítla zjištění soudu o úrazech nezletilé v důsledku pádu z postele či o přestupku matky, kterého se vůči stěžovateli dopustila při předávání nezletilé (ublížení na zdraví).

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

10. Ústavní soud usnesením ze dne 3. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 496/26, jmenoval nezletilé opatrovníka město X, neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají zájmů nezletilé, která má v řízení postavení vedlejšího účastníka a její zákonní zástupci jsou v postavení účastníka řízení (stěžovatel) a vedlejší účastnice řízení; existuje proto důvodná obava, že by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů.

IV.
Vyjádření účastníka, vedlejší účastnice, opatrovníka nezletilé a replika stěžovatele

11. Soudce zpravodaj vyzval krajský soud, vedlejší účastnici řízení i opatrovníka nezletilé k vyjádření se k ústavní stížnosti.

12. Opatrovník nezletilé v zaslaném vyjádření uvedl, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu s jejím nejlepším zájmem a odpovídajícím způsobem zohlednilo její věk, vývojové potřeby i konkrétní rodinnou situaci. Zvolené nastavení péče a kontaktu respektuje potřebu zachování a rozvoje vztahu nezletilé ke stěžovateli, současně však chrání stabilitu péče o dítě raného věku. Rozhodnutí nevycházela z popření rodičovské role stěžovatele ani ze zpochybnění jeho vztahu k nezletilé, ale z úvahy, jaké uspořádání je pro nezletilou v dané době nejvhodnější.

13. Vedlejší účastnice v zaslaném vyjádření k ústavní stížnosti označila návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný. Uvedla, že nezpochybňovala "kompetence" stěžovatele (ani opatrovník tak nečinil), proto nebylo nutné provádět složitá šetření jeho bytových poměrů. Soud vzal do úvahy i stěžovatelova vlastní vyjádření a návrhy a fakt, že takto nastavený režim předávání bez problémů v praxi již fungoval. V zájmu takto malého dítěte je předvídatelný režim s pevně stanovenými hodinami. Podřizovat život ročního dítěte neustále se měnícímu harmonogramu krátkých a dlouhých pracovních týdnů stěžovatele je z pohledu vývojové psychologie zcela neakceptovatelné. Nadto stanovení fixního "cílového režimu střídavé péče od stolu s několikaměsíčním předstihem by bylo hazardem s psychikou dítěte".

14. Krajský soud ve svém vyjádření zejména odkázal na svůj rozsudek a dodal, že rozhodnutí o úpravě péče rodičů (tedy i stěžovatele) o nezletilou je v jejím nejlepším zájmu. Jde-li o důvody rozhodnutí, zopakoval primárně ty již uvedené v napadeném rozsudku, na jehož odůvodnění (zejména body 29 až 32) odkázal.

15. Vyjádření opatrovníka, vedlejší účastnice i krajského soudu bylo stěžovateli zasláno k replice, v níž stručně sdělil, že na znění ústavní stížnosti v jednotlivých bodech plně trvá a nemá k ní žádné další sdělení anebo návrhy na její doplnění či změnu. K tomu pouze doplnil, že vyjádření vychází z premisy, že dítě v útlém věku "potřebuje jednu primárně pečující osobu"; takové kritérium však občanský zákoník nezná a nemůže sám o sobě představovat právní důvod pro omezení péče druhého rodiče.

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech.

17. V judikatuře Ústavního soudu se konstantně jako klíčové kritérium objevuje nejlepší zájem dítěte. Podstatný je přitom závěr, že právě nejlepší zájem dítěte musí být definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je přitom primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18).

18. Při rozhodování věcí týkajících se péče o dítě a styku s dítětem je nutné vycházet z toho, že dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů a práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Jakékoliv omezení podílu péče rodiče o dítě musí vždy sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být mu přiměřené (nález ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17, bod 19).

19. V nyní posuzované věci nelze krajskému soudu upřít, že by se nejlepším zájmem nezletilé dostatečně nezabýval a následně jej při rozhodování o péči nezohledňoval. Mimo jiné zdůraznil, že nezletilá je velmi útlého věku (jeden rok) a je citově navázána na matku, která o ní od narození samostatně pečuje. Vzal rovněž v úvahu potřebu stabilního režimu nezletilé zejména s ohledem na její výživu či spánek. Vycházel přitom (s ohledem na věk nezletilé) z dostatečného dokazování, mj. i aktuální zprávy opatrovníka. Obdobně, jde-li o incidenty, při kterých nezletilá matce upadla, případně přestupek spáchaný matkou, i tyto důkazy měl soud při rozhodování k dispozici, jsou rekapitulovány v odůvodnění napadeného rozsudku a byly tedy soudem zohledněny. Uvedené nijak nebrání konstatování krajského soudu, že v péči matky nebylo shledáno žádné pochybení (viz bod 29 napadeného rozsudku), a to tím spíše, že stěžovatel nijak nebrojil proti svěření nezletilé do péče matky (nepodal proti příslušnému výroku rozsudku okresního soudu ani odvolání).

20. Ústavnímu soudu neušlo, že krajský soud (ani před ním okresní soud) nijak blíže "neověřoval" situaci u stěžovatele; v průběhu řízení však matka ani nikdo jiný, včetně ve věci rozhodujících soudů, nezpochybňoval schopnosti či možnosti stěžovatele o nezletilou řádně pečovat (což matka opakuje i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti). Nadto měl krajský soud k dispozici jak návrh, tak i další vyjádření stěžovatel z průběhu řízení, včetně stručného sdělení primárně stran rozvržení jeho pracovních směn při jednání u krajského soudu dne 8. 1. 2026; jeho postoj byl proto soudu znám. V tomto postupu krajského soudu tedy nelze shledat takovou vadu, pro kterou by bylo třeba přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí.

21. Stěžovatel se v průběhu řízení konstantně domáhal více kontaktů s nezletilou - ve smyslu více dnů. Krajský soud odůvodňoval stanovený rozsah kontaktů zejména věkem nezletilé a s tím spojenou potřebou stabilního prostředí, pravidelností denního režimu, potřebou jedné primárně pečující osoby a vhodností pravidelných, byť krátkých kontaktů se stěžovatelem. Jakkoliv Ústavní soud nepovažuje útlý věk dítěte bez dalšího za dostatečný důvod k zásadnímu omezení styku (usnesení ze dne 5. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 1942/16), v nyní posuzované věci je třeba zohlednit (na rozdíl od citovaného rozhodnutí), že stěžovatel s nezletilou od jejího narození nesdílel společnou domácnost a v době rozhodování okresního soudu byl jejich kontakt realizován pouze v rámci několika málo hodin měsíčně. Ústavní soud proto akceptuje, že uvedené závěry krajského soudu mohou odůvodňovat vymezený (resp. omezený) kontakt stěžovatele s nezletilou a odůvodnění napadeného rozsudku obstojí; nezletilá potřebuje určitý adaptační čas, aby si na stěžovatele více navykla. Nelze též přehlédnout, že stěžovatelem požadované kontakty korespondovaly s jím uváděnými "jedinými" možnostmi, resp. dny a hodinami, kdy má volno a nepracuje. V tomto světle se proto polemika stěžovatele jeví spíše jako prosazování zájmů jeho a nikoliv nezletilé.

22. Z pohledu Ústavního soudu je v posuzované věci stěžejní, že oba rodiče před opatrovníkem uzavřeli dohodu o úpravě styku stěžovatele s nezletilou, nadto nedlouho po zahájení řízení před okresním soudem (k návrhu stěžovatele). Pokud byli rodiče schopni dohodnout se na režimu kontaktů stěžovatele s nezletilou (10, resp. 12 dvouhodinových kontaktů měsíčně), který se nijak zásadně neodlišuje od jeho návrhu (14 dvouhodinových kontaktů měsíčně), je logický i postup soudů, jejichž závěry se o znění dohody opírají. Ostatně i opatrovník na znění dohody rodičů poukazoval s tím, že rozhodnutí soudu by ji mělo respektovat (pozn.: pro úplnost je vhodné uvést, že pokud krajský soud poukazuje na usnesení okresního soudu ze dne 24. 10. 2025 č. j. 5 Nc 357/2025-34, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, žádné takové rozhodnutí ze spisu neplyne).

23. Krajskému soudu však lze vytknout "nepříliš přesvědčivý" závěr, v němž neshledal v zájmu nezletilé, "aby byla téměř každý den s jiným rodičem v jiném prostředí". Tato argumentace nijak nekoresponduje ani s výroky napadeného rozsudku ani s rozsahem kontaktů se stěžovatelem. To neznamená, že by rozhodnutí krajského soudu nebylo jako celek udržitelné, a to z již výše popsaných důvodů.

24. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud měl přistoupit k postupnému rozšiřování kontaktů s nezletilou s ohledem na její růst a změnu okolností v budoucnu. Ústavní soud si je vědom vývoje rozhodovací praxe v této otázce, podle níž je obecně vzato povinností obecných soudů, které - přestože o styku rozhodují podle stavu ke dni rozhodnutí, rozhodují však o úpravě styku pro dobu budoucí - musí mít vizi budoucího vývoje dítěte určitého věku a přihlížet k ní (nález ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 212/25, bod 47). V nyní posuzované věci lze mít výhrady k odůvodnění krajského soudu, který pouze stručně uvedl, že "nelze předjímat, jaká situace bude v budoucnu a co poté bude (po dosažení 18 měsíců věku) v nejlepším zájmu nezletilé". Krajský soud tedy nijak nevymezil, za jakých podmínek či v jakém časovém horizontu lze o změně péče znovu uvažovat. Z odůvodnění napadeného rozsudku však (implicitně) vyplývá, že klíčovou úvahou byla jednak snaha adaptovat nezletilou na kontakty s otcem co nejcitlivěji, s ohledem na její věk a s tím související potřeby a současně aplikovat mezi rodiči uzavřenou dohodu o rozsahu péče o nezletilou. Ostatně ne v každém případě je povinností obecných soudů stanovit navykací režim potažmo kontakt dítěte s nerezidentním rodičem postupně rozšiřovat; vždy je třeba zohlednit individuální okolnosti případu a zejména zájem nezletilého dítěte (srov. usnesení ze dne 28. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 3148/25, ze dne 26. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 151/26 či ze dne 3. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 1224/26).

25. Ústavní soud proto neshledal uvedená dílčí pochybení krajského soudu (potažmo okresního soudu) natolik zásadními, aby byla v posuzované věci důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Předně - jak je již uvedeno výše - rodiče uzavřeli mimosoudní dohodu, která stěžovateli poskytovala dostatek prostoru pro kontakt s nezletilou jak s ohledem na jeho časové možnosti, tak zejména s ohledem na její věk a nejlepší zájem (podle krajského soudu byl kontakt s nezletilou podle dohody realizován a osvědčil se). Zrušení napadeného rozsudku by současně nebylo v aktuální situaci efektivním, neboť od doby rozhodování obecných soudů uplynulo již několik měsíců (pozn.: a jinak tomu nebylo ani v době podání ústavní stížnosti). Ve světle výše uvedeného bude nyní na stěžovateli, zda podá návrh na změnu úpravy péče o nezletilou, v jehož rámci budou moci obecné soudy vyhodnotit mj. i dopad zvoleného modelu kontaktů s nezletilou. Vzhledem k jejímu věku bude namístě zvažovat případnou další úpravu péče, včetně rozšíření rozsahu kontaktů stěžovatele, a to i do budoucna tak, aby stěžovateli dávalo vyšší míru jistoty stran prohlubování jeho vztahu s nezletilou; to vše při (opakovaném) podrobném zkoumání situace rodičů a nezletilé.

26. Lze tedy shrnout, že ústavní stížností napadené rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.

27. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož rozhodl bez zbytečného odkladu po provedení potřebných úkonů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-496/26-2)