# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 4794/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 4794/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.4794.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 2. 2013
- Datum zveřejnění: 20. 2. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: dědictví, darování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 136

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými usneseními obecných soudů, vydanými občanskoprávní (dědické) věci, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a aby proto tato rozhodnutí zrušil.

Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 7 D 80/2003 se podává, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 2. 2010 č. j. 11 Co 447/2009-537 potvrdil usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 29. 6. 2009 č. j. 7 D 80/2003-516, jímž byla v řízení ve věci dědictví po matce stěžovatele a jeho sestry Vilemíny Hrubé určena obvyklá cena majetku zůstavitelky, výše dluhů a čistá hodnota dědictví (výrok I.), dále bylo potvrzeno, že majetek zůstavitelky nabyli rovným dílem stěžovatel a jeho sestra (výrok II.), přičemž soud odůvodnil, proč neshledal důvod k započtení daru zůstavitelky na zákonný dědický podíl stěžovatelovy sestry.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 9. 2012 č. j. 21 Cdo 1649/2011-571 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, jelikož v něm absentovala právní otázka zásadního významu; ke stěžovatelem nově nalezené závěti zůstavitelky, již připojil k dovolání, nemohlo být se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. přihlédnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti soudům vytýká, že nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu (vztahující se k ustanovení § 136 o. s. ř.), neboť při stanovení hodnoty jemu poskytnutých darů vycházely pouze z výpovědi jeho sestry a lístku z telefonního seznamu, a tím z důkazu nepřípustného pro jeho nejasnost, částečnou nečitelnost, nekonzistentnost v něm uvedených údajů, jakož i pro nedostatek datování a podpisu zůstavitelky; má také za to, že nelze automaticky předpokládat, že rodiče obdarovávají své děti rovným dílem. Kritiku vůči Nejvyššímu soudu stěžovatel vznáší v tom směru, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkami a nevzal v úvahu nově objevenou závěť, dle které je výlučným vlastníkem zůstavitelčiných movitých věcí.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy vysvětlily, proč při určení hodnoty darů poskytnutých stěžovateli zůstavitelkou postupovaly dle ustanovení § 136 o. s. ř., přičemž v souladu s judikaturou, které se stěžovatel dovolává, označily skutečnosti, na kterých své závěry založily; okolnost, že je podle stěžovatelova názoru do svého posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně a postačí odkázat zejména na obšírné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

Co do námitek směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu se patří uvést, že dovolací soud zcela adekvátně vyložil důvody nepřípustnosti stěžovatelem podaného dovolání, v důsledku čehož již logicky nebyl prostor (natožpak) pro projednání námitek proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu; tím méně mohly být relevantní skutkové novoty (později nalezená závěť).

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-4794/12-1)