# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 458/2000 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 458/2000 - ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.458.2000 - Typ rozhodnutí: Nález - Datum rozhodnutí: 30. 11. 2000 - Datum zveřejnění: 15. 10. 2007 - Předmět řízení: K rozhodování obecných soudů o propuštění z vazby následujícím po zrušení rozhodnutí o vzetí do vazby Ústavním soudem - Klíčová slova: vazba/důvody - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 8, čl. 38, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 67 odst.1, § 67 odst.2, § 261 ## Právní věta Jestliže bylo rozhodnuto Ústavním soudem kasačním nálezem o vazebním rozhodnutí obecného soudu, které předcházelo rozhodnutí posuzovanému později, je zřejmé, že zrušení předchozího rozhodnutí, jako rozhodnutí v jistém smyslu podkladového, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, podmiňuje i právní existenci rozhodnutí následného, které, byť se týká žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, samo o sobě za dané procesní situace nemůže obstát. ## Výrok Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2000, sp. zn. 6 To 390/2000-60, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000, se zrušují. ## Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné a doručené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2000 (6 To 390/2000-60) a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000, a tvrdil, že těmito rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily mimo jiné též jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud II. stupně jako soud stížnostní potvrdil rozhodnutí obecného soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, aniž by však odůvodnění tohoto rozhodnutí - stručně shrnuto - bylo opřeno o konkrétní důvody, z nichž by zákonný důvod omezení jeho osobní svobody byl zřejmý; obdobnou výtku vznesl stěžovatel také vůči rozhodnutí obecného soudu I. stupně. Nadto stěžovatel, který obsáhle rozvedl své výhrady jak vůči skutkové stránce věci, tak i vůči jejímu procesnímu průběhu, tvrdil - že ve věci vznikají nedůvodné průtahy (čl. 38 Listiny základních práv a svobod) a zejména, že až dosud shromážděné důkazy nikterak nepotvrzují důvodnost podezření z jím spáchaného trestného činu, neboť všechny skutky, kvalifikované jako trestný čin podvodu (§ 250 odst. 1, 4 tr. z.), jsou toliko - opět stručně shrnuto - důsledkem podnikatelského rizika, resp. nezdaru v podnikatelském záměru. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud jím napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Předseda senátu stížnostního soudu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti vyjádřil (§ 42 odst. 4 zákona) tak, že v podstatě její vývody odmítl, připustil však - vzhledem k obsahu (odůvodnění) nálezu Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (IV. ÚS 371/2000), vydaného ve věci téhož stěžovatele a dotýkajícího se obdobné materie spojené s omezením jeho osobní svobody - že "nemůže odmítnout analogickou stížnostní námitku nedostatku odůvodnění koluze", nicméně vyjádřil své přesvědčení, že po odstranění Ústavním soudem vytknutého pochybení svým následným usnesením ze dne 11. října 2000 (6 To 243/2000) lze považovat tento nedostatek za fakticky konvalidovaný, čímž (přihlížeje přitom ke zjištění, že koluze nezanikla ani v následujícím, respektive současném stádiu přípravného řízení) ústavní stížnost obviněného P. F. zjevně pozbyla věcného podkladu i důvodnosti. Konečný návrh předseda senátu krajského soudu ve věci nevznesl. Ústavní stížnost je důvodná. Ze spisu Ústavního soudu ve věci téhož stěžovatele (IV. ÚS 371/2000) je patrno, že vykonatelným nálezem ze dne 6. září 2000 bylo zrušeno (jako rozhodnutí předcházející rozhodnutí posuzovanému v této věci) usnesení téhož stížnostního soudu ze dne 5. dubna 2000 (6 To 243/2000-36), jímž byl stěžovatel vzat do vazby, a to v podstatě proto, že podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodujícího v oné věci, rozhodovací důvody (odůvodnění) obecného soudu byly natolik kusé, že z nich nebylo možno pro absenci konkrétních skutkových okolností dovodit existenci zákonných důvodů stěžovatelovy vazby (§ 67 tr. ř.). Jestliže takto bylo rozhodnuto o vazebním rozhodnutí obecného soudu předcházejícím rozhodnutí posuzovanému nyní, je zřejmé, že zrušení předchozího rozhodnutí, jako rozhodnutí v jistém smyslu podkladového, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, podmiňuje i právní existenci rozhodnutí následného, které, byť se týká žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, samo o sobě za dané procesní situace nemůže obstát. Vycházeje z naznačeného závěru a s přihlédnutím ke kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (IV. ÚS 371/2000) zrušil Ústavní soud též usnesení stížnostního soudu ze dne 31. května 2000 (6 To 390/2000-60), přihlédnuv přitom k tomu, že obdobnou vágností, jaká byla zjištěna již dříve stran vazebního rozhodnutí, trpí i ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, jimiž žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla zamítnuta, aniž by se jakkoli zabýval skutkovou stránkou věci nebo rozsahem a povahou koluzních důvodů. Jakkoli se z následného rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 11. října 2000 podává, že nálezem Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (IV. ÚS 371/2000) vytýkané vady byly odstraněny, Ústavní soud má za to, že tato skutečnost, byť by šlo o rozhodnutí s účinností ex tunc, napravit či odstranit neústavnost posuzovaných rozhodnutí nemůže. Protože naznačenými vadami trpí napadené rozhodnutí obecného soudu vztahující se též k obv. JUDr. F. H., CSc., za použití § 63 zákona a s přihlédnutím k ust. § 261 tr. ř. Ústavní soud zrušil toto rozhodnutí i ve vztahu k tomuto obviněnému (podrobněji k tomu srov. nález ve věci III. ÚS 188/99 - dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikován). Co do dalších vývodů stěžovatele stran tvrzených průtahů ve věci nebylo třeba se jimi zabývat, neboť stěžovatel ani netvrdí, že by se byl - marně - o odstranění průtahů způsobených soudem pokusil zákonem předvídaným postupem (§ 6 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 26 a násl. zák. č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů); posuzováno touto skutečností, byla by i případně jinak důvodná ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona) nepřípustná, když ostatní námitky stěžovatele (omezení práv obhajoby apod.), ve smyslu ustálené rozhodovací praxe v současném stádiu věci, nemají místo (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 181/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11., vydání 1., usn. č. 49, Praha, 1998). Z důvodů takto vyložených bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto nálezu je patrno [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona], když vývody účastníka řízení odkazují se na důvody již vyložené. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-458/2000-2000)