# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 452/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 452/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.452.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 8. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: osoba/oprávněná, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 87/1991 Sb., čl.; 99/1963 Sb., § 239 odst.2, § 243b odst.4, § 243b odst.5, § 218

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své restituční věci rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů, totiž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
9. května 2000 (28 Cdo 464/99-172), rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
1. července 1998 (24 Co 225/97-129), jakož i rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. ledna 1997 (14 C 174/95-95) a tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spolu s ním též ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). V odůvodnění ústavní stížnosti obecným soudům vytkla, že jejich právní závěry jsou ve zřejmém nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a pokud jde o Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací, označila jeho právní závěry stran nepřípustnosti dovolání za nesprávné, neboť - stručně řečeno - ve svém dovolání "prokazovala určitý skutkový stav, který souběžně musí být v rozporu s tehdy platnými předpisy" a pro blíže rozvedené vady v právních závěrech obecných soudů "nedošlo k tomu, že by soudy použily na projednávanou právní věc nesprávný předpis, ale naopak odpovídající předpisy nepoužily vůbec"; stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud se týká zjevně neopodstatněná.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, jako rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž stěžovatelka brojí, vešel do právní moci dne 12. srpna 1998, ústavní stížnost směřující proti němu byla podána k poštovní přepravě Ústavnímu soudu dne 27. července 2000.
Zákonem předepsaná lhůta k podání ústavní stížnosti je vymezena 60 dny ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 zákona); s ohledem na již dříve uvedená data je zřejmé, že takto určená lhůta splněna není, a proto ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutím obecných soudů I. a II. stupně, jako podání opožděné, nemůže být meritorně projednána [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona].
Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatelka, přes odmítavý výrok odvolacího soudu ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř., podala dovolání, které však bylo dovolacím soudem odmítnuto; je tomu tak proto, že jednak dovolací soud shledal dovolání stěžovatelky nepřípustné, a jako takové je odmítl [§ 239 odst. 2, § 243b odst. 4, 5, § 218 odst. 1
písm. c) o. s. ř.], jednak proto, že řízení o dovolání za dané procesní situace, jako řízení
o opravném prostředku podaném ve věci, která zásadně přezkumu cestou dovolání nepodléhá (pro shodná rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně) a kdy opak je jen striktně vymezenou výjimkou, netvoří s předcházejícím řízením před obecnými soudy nižších stupňů natolik jednotný a souvislý procesní celek, aby jej - na rozdíl od řízení o odvolání - bylo možno z hlediska běhu zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti pokládat za řízení
o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 2 al. 2 zákona), zejména jestliže - pro důvody již zmíněné - k meritornímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů dovolacím soudem vůbec nedošlo.
Pokud pak jde o samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, byla ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti němu posouzena jako zjevně neopodstatněná, a to proto, že jí napadené rozhodnutí je zcela ve shodě s ustálenou rozhodovací praxí jak Nejvyššího soudu ČR, tak i Ústavního soudu, takže - pokud jde o odůvodnění tohoto rozhodnutí - zcela postačí stěžovatelku na tuto konstantní judikaturu obou soudů a také na rozhodovací důvody Nejvyššího soudu ČR vyložené v odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat, aniž by se jevila potřeba, k zásadám již dříve vyloženým, cokoli dodávat.
Z takto rozvedených důvodů, když zjevnost neopodstatněnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je dána již samotnou povahou vyložených důvodů, bylo o ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b), § 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-452/2000-2000)