# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 4485/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 4485/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.4485.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 12. 2012
- Datum zveřejnění: 9. 1. 2013
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
- Klíčová slova: vazba/důvody
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 71a, § 149 odst.4, § 67

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 11. 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí krajského soudu, uvedeného shora. Domnívá se, že byla porušena jeho základní práva, a sice právo na osobní svobodu, garantované článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo domáhat se stanoveným postupem svého práv u nezávislého a nestranného soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny.

Porušení těchto ústavních práv spatřuje stěžovatel v tom, že v napadeném vazebním rozhodnutí není nijak konkrétně odůvodněna existence vazebních důvodů, což je podle stěžovatelova názoru v rozporu s požadavky, vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 103/99. Důvod útěkové vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu, který je u něho spatřován v hrozbě vysokého trestu, není prý rovněž nijak konkretizován a individualizován ve vztahu k jeho osobě, což má odporovat závěrům vysloveným v nálezech sp. zn. IV. ÚS 3294/09 a sp. zn. I. ÚS 432/01. Rovněž důvody vazby předstižné podle § 67 písm. c) tr. řádu nejsou v napadeném rozhodnutí náležitě konkretizovány, jak požaduje nález sp. zn. I. ÚS 356/05 (všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu k ní přiloženého usnesení krajského soudu se zjišťuje:

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 0 Nt 3300/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 1 To 751/2011, byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Důvod koluzní vazby, jak bylo konstatováno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2012 č. j. 0 Nt 6521/2012-39, pominul, takže stěžovatel byl nadále ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu.

V dalším průběhu přípravného řízení bylo opakovaně rozhodováno o dalším ponechání obviněného ve vazbě a byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu.

Naposled (před podáním ústavní stížnosti) rozhodl Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 8. 2012 č. j. 0 Nt 6595/2012-27 tak, že podle § 72 odst. 1 tr. řádu se obviněný nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu. Dále pak bylo rozhodnuto, že podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario se písemný slib obviněného nepřijímá a podle § 73 odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky nepřijímá.

Proti tomuto prvoinstančnímu usnesení podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 9. 2012 č. j. 1 To 596/2012-48 (napadeném nynější ústavní stížností) těmito výroky:

"Dle § 149 odst. 4 tr. řádu se z podnětu stížnosti obviněného B. T. Okresnímu soudu v Ostravě ukládá, aby rozhodl o chybějícím výroku ohledně žádosti obviněného B. T. o propuštění z vazby ve smyslu § 71a tr. řádu.
Jinak zůstává [tedy ve výrocích učiněných podle § 72 odst. 1 tr. řádu, § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario a § 73a odst. 2 písm. b) tr. řádu] nezměněno."

Důvod pro rozhodnutí, obsažené v první větě výroku, shledal krajský soud v tom, že prvoinstanční soud opomenul rozhodnout o samotné žádosti obviněného o propuštění z vazby, neboť ve výroku svého usnesení rozhodl toliko o tom, že se nepřijímá písemný slib obviněného a nabídka peněžité záruky. Stížnostní soud proto postupem podle § 149 odst. 4 tr. řádu uložil prvoinstančnímu soudu, aby o žádosti obviněného o propuštění z vazby dodatečně rozhodl.

Dne 20. 12. 2012 obdržel Ústavní soud sdělení právního zástupce stěžovatele, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2012 sp. zn. 80 T 1/2012 byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu podle § 72 odst. 1, 3 a § 71a tr. řádu za současného přijetí písemného slibu obviněného, stanovení dohledu probačního úředníka a uložení některých dalších omezení.

III.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je významné potud, že v dané věci tyto podmínky splněny nejsou.

Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je její subsidiarita, a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).

Z výše uvedených obecně vymezených kompetencí Ústavního soudu pak dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn na základě ústavní stížnosti rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na její subsidiaritu, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších).

Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy ústavní stížnost sice formálně směřuje proti pravomocnému rozhodnutí uvedenému v petitu ústavní stížnosti, avšak svým obsahem a vznesenými námitkami směřuje proti rozhodnutí, které de facto není konečné, nýbrž toliko mezitímní, je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Tak je tomu právě i v této věci.

Veškeré námitky, uvedené v ústavní stížnosti, jsou zaměřeny proti důvodům útěkové a předstižné vazby, o nichž stěžovatel tvrdí, že neexistují a dále jsou zaměřeny proti údajně nekonkrétnímu nebo chybějícímu odůvodnění usnesení krajského soudu. Taková argumentace, pokud je vznášena proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2012 č. j. 1 To 596/2012-48, je však nepřípadná. Tento krajský soud totiž v tomto svém usnesení ponechal otázku vazebních důvodu otevřenou a Okresnímu soudu v Ostravě uložil, aby rozhodl o chybějícím výroku ohledně žádosti obviněného o propuštění z vazby ve smyslu § 71a tr. řádu. Z toho je zřejmé, že de facto o důvodech vazby bude v rámci rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby znovu rozhodovat okresní soud a proti jeho prvoinstančnímu rozhodnutí bude přípustný řádný opravný prostředek - stížnost ke krajskému soudu.

V tomto smyslu je ústavní stížnost, brojící proti důvodům vazby, předčasná; ta část výroku usnesení krajského soudu, kterou bylo uloženo Okresnímu soudu v Ostravě, aby rozhodl o chybějícím výroku ohledně žádosti obviněného o propuštění z vazby ve smyslu § 71a tr. řádu, není rozhodnutím konečným. Proti novému rozhodnutí okresního soudu se lze bránit řádným opravným prostředkem, o němž by znovu rozhodoval Krajský soud; eventuální kasační rozhodnutí Ústavního soudu by v této fázi řízení znamenalo nepřípustný zásah do kompetence obecných soudů.

Proti té části výroku Krajského soudu, jíž bylo vysloveno, že rozhodnutí okresního soudu o nepřijetí písemného slibu obviněného a nabídky peněžité záruky zůstává nezměněno, nejsou v ústavní stížnosti vzneseny žádné relevantní ústavněprávní námitky a ani Ústavní soud žádné důvody k takovému přezkumu a k eventuálnímu kasačnímu zásahu neshledal. Je povinností stěžovatele, aby sám v ústavní stížnosti příslušnou ústavněprávní argumentaci o zásahu do základních práv předložil; není úkolem Ústavního soudu, aby sám tuto stěžovatelovu nečinnost nahrazoval.

Jen pro úplnost se poznamenává, že o situaci, kdy vyčerpat "všechny procesní prostředky" netřeba [§ 75 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], v dané věci očividně nejde.

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-4485/12-1)