# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 442/12 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 442/12 - ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.442.12.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 8. 3. 2012 - Datum zveřejnění: 20. 3. 2012 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: kupní smlouva, důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36; 40/1964 Sb., § 588; 99/1963 Sb., § 132 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že při rozhodování soudů došlo k porušení jeho základního práva na nezávislý a nestranný soudní proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť státní moc nebyla uplatňována na základě, v mezích a způsobem, který stanoví zákon. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů o tom, zda došlo k uzavření kupní smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalobce) ve smyslu § 588 a násl. občanského zákoníku. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení prováděných důkazů a s právním závěrem obecných soudů o tom, že stěžovatel vystupoval v závazkovém vztahu s vedlejším účastníkem jako kupující. Tvrdí, že soud prvního stupně i soud odvolací při hodnocení provedených důkazů rozhodovaly jen podle svých úvah o věrohodnosti a nepravdivosti důkazů, předložených stěžovatelem, a o nepravdivosti tvrzení stěžovatele a svědků, kteří svědčili v jeho prospěch, a jednoznačně deformovaly provedené důkazy. Obecné soudy byly, dle stěžovatele, ve svém rozhodování ovlivněny tím, že pokud se jednou stěžovatel a jeho manželka, která v předmětném řízení vystupovala jako svědkyně, dopustili trestně právního jednání, pak jakákoli jejich tvrzení, byť se jedná o jinou záležitost, musí být vždy nevěrohodná a nepravdivá. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem uložil Okresní soudu v Táboře stěžovateli, aby zaplatil žalobci částku 580.422,- Kč s příslušenstvím. Na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel si vlastním jménem objednal v prodejně nábytku žalobce zboží s tím, že bude dodáno do domu jeho zetě a dcery. Žalobce zboží na toto místo dodal, ale stěžovatel zaplatil jen částečně a k doplacení zbývá shora uvedená žalovaná částka. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 588 a násl. občanského zákoníku, tedy jako vztah z kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že zatímco žalobce, jako prodávající, svou povinnost dodat objednané zboží splnil, stěžovatel, jako kupující, dosud nezaplatil celou kupní cenu. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť stěžovatel nenabídl k dovolacímu přezkumu žádnou otázku zásadního právního významu, která by mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti. Pouze pokud by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán zasáhnout. Po seznámení se s obsahem stěžovatelových námitek a jejich konfrontací s textem napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím předkládá totožné argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a s nimiž se již tyto soudy vypořádaly. Jejich opakováním a pokračováním v nekončící polemice o otázce, zda byla mezi stěžovatelem a žalobcem uzavřena kupní smlouva či nikoli, se tak obrací na Ústavní soud jako na další instanci v systému obecného soudnictví. V ústavní stížnosti přitom neuvedl nic, co by podstatu věci posouvalo do ústavněprávní roviny. Pod příkrovem argumentů o nesprávném hodnocení provedených důkazů obecnými soudy jsou jeho tvrzení jen projevem nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů o tom, že mezi ním a žalobcem byla uzavřena kupní smlouva a stěžovatel je povinen zaplatit zbytek kupní ceny, který dosud žalobci neuhradil. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. S ohledem na výše uvedené nedošlo ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, o čemž svědčí i skutečnosti, že věc prošla celkem dvakrát řízením před obecnými soudy všech stupňů. Závěry soudů, ve věci rozhodujících, byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud v nich neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele. Proto nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-442/12-1)