# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 44/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 44/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.44.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 3. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Dotčené předpisy: 119/1990 Sb., § 23 odst.5, § 26; 523/1990 Sb., § 6 odst.1, § 2 odst.2; 99/1963 Sb., § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 1999 (39 Co 550/99-35) a spolu s ním též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. února 1999 (4 C 2/98-15), v obsáhle rozvedených námitkách dovozovala nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí a s odkazem na ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a s odkazem též na čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obou obecných soudů (viz vpředu) svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo soustavu obecných soudů zásadně nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů, leč by pro takový přezkum a z něj plynoucí případnou ingerenci do jurisdikce obecných soudů byly splněny zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994); jestliže tedy, v podstatě formou opakované polemiky s rozhodovacími důvody obecných soudů vyloženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, stěžovatelka byť rozsáhlými námitkami napadá nesprávnou interpretaci v úvahu přicházejících zákonných ustanovení a z ní posléze odvozuje věcnou nesprávnost ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je zcela zřejmé, že přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, aniž by se však procesně přípustným způsobem pokoušela o její změnu.

Pod těmito základními aspekty ústavního soudnictví (ochrany ústavnosti - čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) skutečnost, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neuspěla se svým nárokem vůči státu na zaplacení částky 24.200,- Kč z titulu nevyplacených úroků z dluhopisů vydaných v intencích zákona (č. 119/1990 Sb.), je zcela nerozhodná, zejména dospěly-li obecné soudy ke svým závěrům procesně bezchybným způsobem (opak stěžovatelka ani netvrdí), a jestliže také svá rozhodnutí způsobem zákonem přikázaným odůvodnily (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); právní názor stěžovatelky, odlišný od právního názoru obecných soudů obou stupňů, sám o sobě protiústavnost posuzovaných rozhodnutí přirozeně založit nemůže.

Z obdobných důvodů neobstojí ostatně nikterak zdůvodněné tvrzení stěžovatelky
o porušení již dříve zmíněných ústavně zaručených (příp. ze závazné mezinárodní smlouvy
o lidských právech plynoucích) práv, a proto - především ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno - byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána právě touto konstantní judikaturou Ústavního soudu.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatelku k odstranění formální vady jejího návrhu (§ 34 odst. 1 al. 2 před středníkem zákona) a vad ve vykázané plné moci.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-44/2000-2000)