# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 431/04 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 431/04 - ECLI: ECLI:CZ:US:2005:3.US.431.04 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 25. 5. 2005 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní" - Klíčová slova: spoluvlastnictví/podíl - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost se o d m í t á . ## Odůvodnění V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2004, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002 č. j. 18 Co 297/2001-695, kterým byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 12. 1999 č. j. 4 C 129/91-601 (jímž bylo rozhodováno o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice - v dřívějším řízení žalobkyně) a dále rozhodnuto, že návrhu stěžovatele (v dřívějším řízení žalovaného) na připuštění dovolání se nevyhovuje. V poučení odvolací soud uvedl, že proti jeho rozsudku je přípustné dovolání pouze tehdy, pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolání bylo podle tohoto poučení možné podat u soudu prvního stupně ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Stěžovatel ke skutkové stránce věci uvádí, že v roce 1982 podala vedlejší účastnice návrh na vypořádání v roce 1981 zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Ve sporu bylo rozhodováno opakovaně poté, co Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 4. 1991 č. j. 3 Cz 21/91-383 zrušil předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení. Napadeným rozsudkům stěžovatel vytýká, že řízením, které jim předcházelo, byla porušena základní práva a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V předmětné věci podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004 č. j. 30 Cdo 1742/2002-734 odmítnuto. Předmětné usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 6. 5. 2004, z čehož stěžovatel dovozuje zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti, a to "s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění novely č. 83/2004 Sb.". Ústavní soud, předtím, než se začne zabývat meritem ústavní stížnosti, zkoumá, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."). Jedním z těchto předpokladů je také zkoumání, zda stěžovatel podal návrh včas. Jak je tedy zřejmé, stěžovatel odvozuje počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2004 č. j. 30 Cdo 1742/2002-734, kterým bylo dovolání stěžovatele proti výše označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002 č. j. 18 Co 297/2001-695 odmítnuto. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. je možné ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. lze však ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení odmítavého rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku pouze tehdy, pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Tak tomu však v dané věci není. Jak vyplývá z usnesení dovolacího soudu ze dne 24. 3. 2004 č. j. 30 Cdo 1742/2002-734, stěžovatel podal dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2002 č. j. 18 Co 297/2001-695 v zákonné lhůtě. Přípustnost podaného mimořádného opravného prostředku dovozoval stěžovatel z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném od 1. 1. 2001, s odvoláním na důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., tedy nikoli proto, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního právního významu. Dovolací soud ve svém rozhodnutí nejprve konstatoval, že v řízení postupoval a dovolání posuzoval podle příslušných ustanovení o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, a dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu není v této věci přípustné jak z hledisek ustanovení § 237, § 238, tak ani z hledisek podle ustanovení § 239 o. s. ř., a proto je odmítl jako nepřípustné. Nejednalo se tedy o rozhodnutí dovolacího soudu, kdy by přípustnost dovolání závisela na jeho uvážení. Z tohoto důvodu pak nelze běh lhůty k podání ústavní stížnosti odvíjet ode dne doručení rozhodnutí dovolacího soudu, jak to činí stěžovatel, ale ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu. S ohledem na časovou prodlevu, která uplynula od doby doručení rozsudku odvolacího soudu stěžovateli a doručení návrhu Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2004 nelze než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. května 2005 Jan Musil v. r. soudce zpravodaj --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-431/04-04)