# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 420/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 420/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.420.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 7. 2002
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
- Klíčová slova: důkaz, správní soudnictví
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2; 99/1963 Sb., § 250q

## Výrok

Ústavní stížnost se o d m í t á .

## Odůvodnění

Ústavní stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soud v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Beroun, pozemkového úřadu, ze dne 21. 3. 2001, č. j. 203/2001/OPÚ-Tá, jímž nebyla schválena dohoda o vydání věci, kterou uzavřeli dne 18. 12. 1992 Lesy ČR - LZ D. jako vydávající a prof. A. Z., MUDr. O. P. a MUDr. H. Z. jako příjemci, na vydání nemovitosti v k. ú. V. Ch., V., P., H., L. a B. Dále soud rozhodl, že se věc vrací k rozhodnutí ve věci a rozhodl i o náhradě nákladů řízení.

V odůvodnění v záhlaví citovaného rozsudku Krajský soud v Praze uvedl, že jelikož se v posuzovaném případě jedná o dodatek k dohodě o vydání předmětných nemovitostí, uzavřené dne 18. 12. 1992 mezi povinnou osobou a žadateli E. a Z. P., a protože bude třeba rozhodnout o vlastnictví k předmětným nemovitostem všech oprávněných osob, nemohl soud dohodu o vydání nemovitostí ze dne 18. 12. 1992 a její dodatek ze stejného dne schválit, a proto potvrdil výše uvedené rozhodnutí Okresního úřadu Beroun, pozemkového úřadu, o neschválení dohody a věc vrátil podle § 9 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") k rozhodnutí ve věci, tj. k rozhodnutí podle § 9 odst. 4 zákona o půdě.

V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadli stěžovatelé včas podanou ústavní stížností. V ní zejména uvádí, že Krajský soud v Praze porušil jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a opírají se o čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Dále v postupu krajského soudu vidí i porušení jejich práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé především uvádí, že soud se nevypořádal beze zbytku se základními ustanoveními o. s. ř. o provádění důkazů a jeho výrok je v rozporu s ustanovením § 250q odst. 2 o. s. ř.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Praze, který odkázal v plném rozsahu na závěry vyslovené v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu o neschválení dohody o vydání věci a věc vrátil k rozhodnutí ve věci dle ustanovení § 9 odst. 3 zákona o půdě. Podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona o půdě dohoda o vydání nemovitosti uzavřená mezi oprávněnou a povinnou osobou podléhá schválení pozemkovým úřadem. Negativní rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzené soudem na základě podaného opravného prostředku vede k postupu podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě, kdy o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitostem rozhodne pozemkový úřad. Až v tomto řízení se tedy rozhoduje o existenci či neexistenci hmotněprávních oprávnění osoby oprávněné a hmotněprávních povinnostech osoby povinné, a proto je třeba až toto rozhodnutí o vlastnictví (samozřejmě po vyčerpání opravného prostředku) považovat za rozhodnutí, jež je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce chráněných na ústavní úrovni.

Jelikož řízení ve věci dosud probíhá a vzhledem k výše uvedenému, Ústavní soud ČR má za to, že stěžovatelé mají možnost domáhat se ochrany svých ústavně zaručených práv až v souvislosti s jejich případným neúspěchem v řízení vedeném podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl dle § 43 odst. 1 písm. e), ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-420/02-02)