# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 403/02 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 403/02 - ECLI: ECLI:CZ:US:2002:3.US.403.02 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 15. 8. 2002 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek - Klíčová slova: smlouva, směnky, šeky, důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 191/1950 Sb., § 30 odst.4; 40/1964 Sb., § 151f; 99/1963 Sb., § 132 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů, totiž pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2000 (4 Cmo 1514/97-241) a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 2002 (21 Cdo 276/2001- 286), jimiž byla stěžovatelka jako zástavní věřitel zavázána zaplatit Československé obchodní bance, a. s., částku 163,365.236,38 Kč pouze z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na nedotknutelnost majetku čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a aniž by blíže zdůvodnila své tvrzení co do porušení těchto ústavně zaručených práv, své výhrady vůči napadeným rozhodnutím rozvedla tak, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily normy hmotného i procesního práva, a proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti polemizovala s právními i skutkovými závěry obecných soudů a ústavní stížnost založila na vývodech hmotného i procesního práva, ponechala stranou ústavní aspekty posuzované věci, přestože tvrdila, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když současně obecným soudům vytkla, že nesplnily jim ústavně uloženou povinnost poskytnout ochranu (jejím) právům na nedotknutelnost majetku (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Z tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy svými rozhodnutími "porušily její právo na spravedlivý proces", lze odvodit, že stěžovatelka (mylně) má za to, že obsah článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy "stanovený postup", sluší vztáhnout nejen k procesním kautelám, za nichž v intencích procesního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutí vydáno, ale také k výsledku řízení, tedy k vlastnímu meritornímu rozhodnutí, jímž řízení bylo skončeno, a které stěžovatelka pokládá za nesprávné. Tato právní konstrukce však v ústavnosti republiky (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nemá oporu. V naznačených souvislostech je třeba připomenout, že v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu zákonný znak "stanoveného postupu" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) jako ústavní záruka ochrany ústavně zaručených práv vyjadřuje podmínky ústavně souladného řízení, jimiž je třeba rozumět především a výlučně plný respekt k (zákonem stanoveným) procesním podmínkám, za nichž řízení před orgány veřejné moci probíhá, a které - jako jejich součást - chrání další (ústavní) zásady, jimiž je řízení ovládáno (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další). Meritorní výsledek (rozsouzené) věci, tj. rozhodnutí samo, stejně jako další atributy soudcovského rozhodování (kupř. hodnocení důkazů - § 132 o. s. ř. apod.) se zpravidla z ústavního přezkumu, jako důsledek nezávislosti obecných soudů (jejich soudců), vymykají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z těchto důvodů je proto dána jen tehdy, je-li jejich rozhodnutí zřejmým důsledkem ústavně nepřípustných procesních vad, nebo jsou-li dána jiná závažná pochybení, která zákonnost posuzovaného rozhodnutí zpochybňují natolik, že jimi je ovlivněna nejen jejich věcná správnost nebo legalita, které jsou jinak z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny, ale současně také je jimi zasažena ústavnost státu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Pod naznačené výjimky však věc stěžovatelky nespadá. Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelky, ostatně zcela totožné s námitkami uplatněnými ať již v řízení odvolacím nebo dovolacím, má svůj základ v otázkách obecného práva (např. pasivní legitimace) a tedy v oblasti mimo rozhodovací pravomoc Ústavního soudu a obsahově bylo předmětem posouzení obecnými soudy, zejména pak Nejvyšším soudem ČR. Jestliže tento soud dospěl - mimo jiné - k závěru, že nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna (§ 151f odst. 1 obč. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1998), může se oprávněný zástavní věřitel domáhat uspokojení této pohledávky jen z výtěžku prodeje této zástavy (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 411/01 ze dne 28. února 2002 - dosud ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno); jde o závěr, jemuž s ohledem na vpředu vyložené zásady nelze z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout. Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-403/02-02)