# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 40/95

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 40/95
- ECLI: ECLI:CZ:US:1995:3.US.40.95
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 5. 1995
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce; právo na soudní a jinou právní ochranu

## Výrok

Návrh se o d m í t á.

## Odůvodnění

III. ÚS 40/95-54

Návrhem, který obdržel Ústavní soud České republiky dne
2. února 1995, se navrhovatelé domáhali zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1994, sp. zn. 4 Cdo 19/94.
Uvedli, že citovaným rozsudkem Vrchní soud v Praze zasáhl do práv stěžovatelů, která jsou zaručena v čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když nevyhověl jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 1993, č. j. 8 Co 566/93-142. U Okresního soudu v Ostravě podali účastníci žalobu, podle níž soud měl uložit žalovanému povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitostí, když svůj nárok, jako nárok oprávněných osob, odvozovali z restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Soud I. stupně žalobě vyhověl, odvolací soud rozsudek pak změnil a jejich návrh zamítl. Podle názoru stěžovatelů jak Krajský soud v Ostravě, tak i Vrchní soud v Praze učinil nesprávný závěr, když na základě provedených důkazů vyslovil, že navrhovatelé nejsou aktivně legitimováni k uplatnění restitučního nároku k majetku, který byl odňat osobě právnické a nikoliv osobám fyzickým
Ústavní soud České republiky s ohledem na obsah stížnosti, obsah spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 29 C 46/92, jehož součástí je také rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1994, podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. návrh navrhovatelů odmítl.
K navrhovateli namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nutno poukázat na stanovisko, zastávané Ústavním soudem České republiky /III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93/. Ústavní soud České republiky není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Kromě toho Ústavní soud České republiky v uvedené souvislosti ve
2

III. ÚS 40/95-55
své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů /čl. 82 Ústavy České republiky/ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů /§ 132 o. s. ř./; jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval /III. ÚS 23/93/. Konečně pak, jak již bylo vysloveno Ústavním soudem ČR /III. ÚS 44/94/, neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod /III. ÚS 36/95/.
Výše uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při vykonávání důkazů, jakož i při jejich hodnocení, se Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Praze nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry, plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení, zda navrhovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
S ohledem na tyto důvody nutno považovat návrh za zjevně neopodstatněný, a proto bylo, v souladu s § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-40/95-95)