# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 397/03 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 397/03 - ECLI: ECLI:CZ:US:2004:3.US.397.03 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 19. 2. 2004 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; právo na soudní a jinou právní ochranu - Klíčová slova: doručování, výkon rozhodnutí - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2; 99/1963 Sb., § 268, § 49 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 15. 8. 2003 brojila stěžovatelka, jak lze dovozovat z obsahu ústavní stížnosti, proti všem výše uvedeným rozhodnutím shora uvedených soudů s tím, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva daného hlavou pátou, konkrétně čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, podle kterých má každý právo na spravedlivý proces a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dále stěžovatelka navrhla i odložení vykonatelnosti všech shora uvedených rozhodnutí. Svá tvrzení ohledně porušení ústavně zaručených práv stěžovatelka zdůvodňuje tím, že ani rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 10. 1999, čj. 6 C 184/99-23, ani rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2000, čj. 17 Co 707/99-39, jí nebyly dosud řádně doručeny, a proto ani jeden z nich nemůže být pravomocný a vykonatelný. Současně stěžovatelka poukazuje na to, že jako žalovaná učinila v řízení, v němž bylo vydáno prvně uvedené rozhodnutí (z důvodu neočekávaně vzniklé situace), vůči soudu dne 25. 10. 1999 podání (telefonicky a faxem), avšak soud k tomuto podání nepřihlédl, zahájil jednání v jiném než v předvolání stanoveném čase, provedl dokazování a vyhlásil rozsudek s tím, že k doručení faxových podání stěžovatelky uvedl, že nebyly předloženy ani do 27. 10. 1999. K tomuto mělo dojít i přesto, že stěžovatelka na údajně nezákonný postup soud upozorňovala. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem mají být rozhodnutí vydaná (na základě citovaných rozsudků) v řízení vykonávacím, a to usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 9. 2000, čj. E 1411/2000-9, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí proti stěžovatelce pro 4.761,90 Kč s příslušenstvím, usnesení téhož soudu ze dne 13. 7. 2001, čj. E 1411/2000-41, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení dané exekuce, jakož i navazující usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2001, čj. 21 Co 435/2001-49, kterým bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno posledně citované usnesení okresního soudu, a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, čj. 20 Cdo 1084/2002-49, jímž bylo podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu (výše citovanému) odmítnuto, v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky, jak jsou shora označena. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, načež dospěl k závěru, že tomu tak není z níže uvedených důvodů. Pokud jde o již citované rozhodnutí dovolacího soudu, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, ani Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by eventuální nesprávnost, resp. protiústavnost, měla spočívat. Jde-li o námitky stěžovatelky proti rozhodnutí obecných soudů ve věci návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., předmětnou problematikou se soudy obou stupňů zabývaly, především z podrobně odůvodněného rozhodnutí soudu druhého stupně je zjevné, že se daný soud otázkou nevykonatelnosti exekučního titulu (tj. rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 25. 10. 1999, čj. 6 C 184/99-23, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2000, čj. 17 Co 707/99-39), jež byla údajně způsobena nedoručením především posledně citovaného rozsudku stěžovatelce, plně vypořádal, když uvedl, že pokud udělila stěžovatelka plnou moc Ing. J. H., aby ji "zastupoval v řízení vedeném u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 6 C 184/99-17", pak soudy v nalézacím řízení postupovaly správně, když se jmenovaným jednaly jako se zástupcem stěžovatelky pro celé řízení a doručily jen jemu rozhodnutí odvolacího soudu (§ 49 odst. 1 věta první o. s. ř.). Bylo tomu tak proto, že uvedenou formulací byla označena věc nebo řízení, kterého se plná moc týká, nikoliv soud určitého stupně a řízení před tímto soudem; v okamžiku udělení plné moci totiž nebyla známa spisová značka odvolacího soudu, a proto ani stěžovatelka nemohla řízení označit jinak, než jak je uvedeno (kdy navíc řízení je u soudu prvního stupně vedeno pod stejnou spisovou značkou i včetně případného řízení odvolacího). Z uvedeného je dle názoru Ústavního soudu patrné, že obecné soudy, konkrétně pak soud odvolací, své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnily, čímž dostály svým povinnostem ve smyslu § 157 o. s. ř., takže nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Z uvedeného důvodu nutno považovat ústavní stížnost - v této části - za zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona]. Napadá-li stěžovatelka ze stejného důvodu také usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 9. 2000, čj. E 1411/2000-9, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí, pak na ně lze vztáhnout výše uvedené závěry. Kromě toho, jak možno dovozovat z ústavní stížnosti a jejích příloh, proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka nepodala odvolání, a tak z její strany nedošlo, jde-li o toto rozhodnutí, k vyčerpání všech prostředků, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona). Pakliže Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů ve věci návrhu na zastavení exekuce - konkrétně ve vztahu k posouzení otázky doručení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 3. 2000, čj. 17 Co 707/99-39, žádné pochybení, lze vycházet z toho, že tento byl (jakožto rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje) doručen stěžovatelce prostřednictvím jejího zástupce nejpozději dne 22. 6. 2000. Z uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě 60 dnů (§ 72 odst. 2 zákona); proto se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatelky ve vztahu k rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení již nemohl zabývat. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. b) a e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-397/03-03)