# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 396/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 396/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:3.US.396.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 5. 2016
- Datum zveřejnění: 18. 5. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: soudce/podjatost, stížnost, obnova řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 278, § 30 odst.1, § 31; 167/1998 Sb., § 2 písm.d, § 5 odst.5, § 15 písm.e, § 24 odst.1 písm.a, § 24a, § 24b, § 29; 221/2013 Sb.; 236/2015 Sb.; 3/2012 Sb.; 40/2009 Sb., § 283, § 284, § 285, § 286, § 287, § 289 odst.3; 50/2013 Sb.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2016 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2016, stěžovatelé napadli usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 6. 2015 č. j. 2 T 104/2010-1238 (dále jen "okresní soud"), kterým bylo dle § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) rozhodnuto, že předsedkyně senátu Mgr. Ivona Otrubová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 104/2010, a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 4 To 273/2015, jímž byla zamítnuta jejich stížnost proti uvedenému usnesení okresního soudu. Rovněž napadli usnesení okresního soudu ze dne 26. 6. 2015 č. j. 2 T 104/2010-1239, jímž byl zamítnut jejich návrh na povolení obnovy řízení směřující proti rozsudku okresního soudu ze dne 6. 8. 2013 č.j. 2 T 104/2010-803, a usnesení krajského soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 4 To 271/2015, kterým byla zamítnuta jejich stížnost proti posledně uvedenému usnesení okresního soudu.

2. Stěžovatelé uvádějí, že vedou stovky správních a soudních řízení, opakovaně podávají všemožné opravné prostředky, ale příslušné soudy se jim řádně nevěnují. Ani Ústavní soud či Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku nemají vůli se jejich věcí zabývat. Nadále se přitom domnívají, že jejich argumentace, vnášená z jejich strany v předcházejícím trestním řízení i dřívějších ústavních stížnostech, spočívající v přesvědčení, že předmětná výroba drog postrádá znak protiprávnosti, neboť dané látky nebyly vyráběny pro účely toxikomanie, nýbrž cíle léčebné a vědecké, je důvodná.

3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 až 5, čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 7, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 9 odst. 1, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 3, čl. 15 odst. 1 a 2, čl. 17, čl. 20 odst. 1, čl. 23, čl. 26 odst. 1, čl. 27 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Zároveň navrhují zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů, resp. jejich jednotlivých ustanovení.

II.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Nutno říci, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti nepředkládají argumentaci, která by směřovala konkrétně proti rozhodnutím, která ústavní stížností formálně napadají, nýbrž jen všeobecně opakují své právní úvahy, vznášené již během vícero předchozích řízení a v opravných prostředcích. Těmito úvahami se ovšem, byť se stěžovatelé snaží tvrdit opak, obecné soudy, a ostatně i Ústavní soud, již opakovaně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí v míře zcela dostačující vyložily, proč jim nelze přisvědčit. Za takovéto situace Ústavnímu soudu nezbývá, než aby odkázal na obsah svých předchozích rozhodnutí, zejména pak usnesení sp. zn. II. ÚS 664/12 a II. ÚS 3196/15.

6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

7. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojené návrhy na zrušení právních předpisů, resp. jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-396/16-1)