# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 390/98

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 390/98
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.390.98
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 17. 2. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce; zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
- Klíčová slova: občanství/absence, vyvlastnění, osoba/oprávněná
- Dotčené předpisy: 229/1991 Sb., § 13 odst.2, § 15 odst.3; 30/1996 Sb., čl.; 40/1993 Sb., § 7

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé rozhodnutí obecného soudu (Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 1998 - 16 Ca 454/97-30) a tvrdili, že tímto rozhodnutím zmíněný obecný soud porušil jejich ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 1 a čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle tvrzení stěžovatelů stalo se tak tím, že obecný soud, rozhodující o jejich restitučním nároku na (v řízení před ním blíže popsané a označené) nemovitosti, potvrdil rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu (ze dne 4. srpna 1997 - 72-1619/97-8133), jímž stěžovatelům nepříznivé rozhodnutí bylo odůvodněno skutečností, že stěžovatelé, nabyvše občanství České republiky až po rozhodném dni (31. lednu 1993), nesplňovali zákonem předepsanou podmínku oprávněných osob (§ 4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V podrobně rozvedených námitkách poukazovali stěžovatelé na své osobní poměry (věk a značná vzdálenost místa jejich současného pobytu v USA) a dovozovali, že samotná zákonná úprava zákona o půdě (č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je v rozporu jak s ústavním pořádkem republiky, tak s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 14); navrhli proto, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu, tak i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu (viz vpředu), tak (v návrhu blíže vyznačené) ustanovení § 13 odst. 2 a odst. 5 zák.
č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/98 vyplývá, že obsahově totožný návrh, na zrušení již dříve označených ustanovení zákona, Ústavní soud (z podnětu obdobné ústavní stížnosti stěžovatelů ve věci jiných nemovitostí a jiného rozhodnutí obecného soudu) v plénu nálezem ze dne 22. září 1999 zamítl, když v podrobně rozvedeném odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč se s námitkami stěžovatelů nelze ztotožnit; na toto odůvodnění i z hlediska posuzované ústavní stížnosti postačí stěžovatele odkázat.
Za vylíčené situace pak nezbývá než uzavřít, že jak obecný soud, tak i předtím správní orgán, oba jako orgány veřejné moci, ve věci stěžovatelů rozhodly způsobem ústavně zcela souladným a v důsledku toho byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána rozhodovacími důvody pléna Ústavního soudu vyloženými v jeho nálezu, jak vpředu byl označen.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-390/98-98)