# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 389/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 389/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:3.US.389.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 11. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.f, § 238 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocná (a doručená) usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2000 (32 Cdo 2712/99-102) a spolu s ním také jemu předcházející usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 1999
(5 Cmo 326/99-80) a tvrdili, že zmíněné obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když současně nedostály ani svým povinnostem ústavně jim uloženým čl. 90 úst. zák. č.
1/1993 Sb.; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení zmíněného práva na soudní ochranu došlo tím, že - stručně shrnuto - vrchní soud jako soud odvolací rozhodl pro vady v doručení písemného rozhodnutí soudu I. stupně předčasně (jednal, aniž by skončila lhůta k podání opravného prostředku všem účastníkům řízení), nenapravil procesní pochybení obecného soudu I. stupně, ale nadto nerozhodl o vznesených námitkách zákonem stanoveným postupem. Nejvyššímu soudu ČR jako soudu dovolacímu vytkli stěžovatelé neústavnost jeho postupu a neústavnost jeho rozhodnutí, neboť dovolání opírající o zákonné důvody [§ 237 odst. 1 písm. f), § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] odmítl. Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud jimi napadená rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z rozhodovacích důvodů obecných soudů, vyložených v odůvodnění jejich rozhodnutí, je patrno, že výtky stěžovatelů mají svůj podklad ve formálních vadách označení stěžovatele, resp. v nedostatcích v doručení, které stěžovatelé považují za vady protiústavní.

Tak především z nesprávného, pokud se týká, neúplného označení stěžovatele jako společnosti s ručením omezeným, resp. z vadně uvedeného identifikačního čísla jejich podniku, jak dostatečně vyložil jak odvolací, tak dovolací soud, nevznikly nijaké pochybnosti o identitě stěžovatelů jako žalovaných, stejně jako obdobný závěr co do věcné správnosti stěžovateli napadených rozhodnutí plyne ze skutečnosti, že rozhodnutí obecného soudu
I. stupně nebylo zástupci stěžovatelů doručeno v potřebném množství vyhotovení.

Protože obě rozhodnutí jsou přiměřeným a zákonem přikázaným způsobem odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zcela postačí na ně jako zákonu odpovídající odkázat s tím, že jim ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout.

Obdobně tvrzení stěžovatelů stran předčasného rozhodnutí odvolacího soudu, a tím odnětí možnosti (doplněním již podaných odvolání) "vznášet další argumenty na podporu jejich tvrzení" jeví se jako tvrzení zcela účelové, neboť - mimo jiné - stěžovatelé v odůvodnění své ústavní stížnosti ani nenaznačují, o které "další argumenty" byli postupem obecných soudů připraveni a nakolik by se tato dostatečná jejich argumentace mohla projevit ve vztahu k věcné stránce jejich opravných prostředků.
Konečně ani tvrzení směřující proti postupu a rozhodnutí dovolacího soudu stran tvrzené změny přecházejícího rozhodnutí plynoucí z rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu ani ve skutkovém základu posuzované věci ani v zákonu, nadto pak v ústavním pořádku republiky. Podle přesvědčení Ústavního soudu, změna, kterou má zákon (v ust. § 238 odst. 1a o. s. ř.) jako dovolací důvod na mysli, musí mít povahu změny věcné a nikoli jen změny, která ze zcela formálního hlediska napravuje vadu ve vyznačení charakteru podniku (ze zkratky s. r. o. na zkratku spol. s r. o.), když jinak výklad podaný v rozhodujících otázkách dovolacím soudem je ústavně souladný a jako takový přirozeně nezakládá oprávnění Ústavního soudu k ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatelů posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou těchto důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem
[§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno s tím, že jde-li zástupci o nedoručené v úvahu přicházející paré rozhodnutí obecných soudů, nic mu - vzhledem k tvrzení stran zvýšených "dalších nákladů" - nebrání a o jejich doručení příslušný obecný soud požádat.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-389/2000-2000)