# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 3874/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 3874/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:3.US.3874.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 4. 2013
- Datum zveřejnění: 29. 4. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
- Klíčová slova: příslušnost/místní, výživné
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1; 99/1963 Sb., § 11, § 88 písm.c

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 6. 12. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhl, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále též jen "obvodní soud"), aby věc vedenou pod sp. zn. 12 P 18/2012 přidělil ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu "zákonnému soudci, který bude určen na základě rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6, souladným se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti soudní agendy". Současně navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, eventuálně aby Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") uložil nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, v napadeném usnesení obvodní soud vyslovil, že v řízení o návrhu otce (tj. stěžovatele) na nařízení předběžného opatření, podaném ve věci péče o nezletilou Janu P. (jedná se o pseudonym), není soudem místně příslušným, a že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu místně příslušnému. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, avšak městský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na zákonného soudce, přičemž vytýká obvodnímu i městskému soudu, že jejich systém přidělování věcí soudcům je nesrozumitelný, nepředvídatelný, resp. netransparentní. Dále namítá, že v odvolacím řízení navrhl provedení řady důkazů a vyjádřil nesouhlas s tím, aby toto řízení proběhlo bez účasti účastníků řízení, městský soud se však s jeho důkazními návrhy v napadeném rozhodnutí nevypořádal, nevypořádal se ani s jeho námitkami stran nesprávného obsazení soudu, a rovněž neuvedl, proč jednání nenařídil.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

V ústavní stížnosti stěžovatel sice upozorňuje na řadu pochybení, jichž se obecné soudy měly v daném řízení dopustit, jde-li však o samotné rozhodnutí o místní (ne)příslušnosti, žádné námitky nevznáší. Z napadených rozhodnutí je současně patrno, že sám stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že obvodní soud není soudem příslušným, s tím, že nezletilá bydlí na adrese v P., a dále že v odvolání uvedl, že místně příslušným je právě Obvodní soud pro Prahu 4. Jestliže tedy stěžovatel neměl a nemá vůči výroku o místní (ne)příslušnosti žádné výhrady, je zřejmé, že se jím namítané vady do výsledku daného řízení (negativně) nepromítly, a případný kasační zásah Ústavního soudu by tudíž postrádal smysl, resp. by byl kontraproduktivní, neboť by mohl vést jen k prodloužení daného řízení. Domáhá-li se stěžovatel v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud uložil obvodnímu soudu výše uvedenou povinnost, takovému návrhu nelze vyhovět již jen z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí je podmíněno zrušením napadených rozhodnutí; navíc Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti může rozhodnout jen způsobem předpokládaným v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž k projednání návrhů učiněných v jiném smyslu nemá žádnou kompetenci.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), event. také odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o stěžovatelovy návrhy na náhradu nákladů řízení či náhradu nákladů právního zastoupení, Ústavní soud stěžovateli ničeho přiznat nemohl, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky (srov. § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-3874/12-1)