# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 3772/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 3772/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:3.US.3772.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 4. 2015
- Datum zveřejnění: 18. 5. 2015
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 228

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11, čl. 37 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Shora uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a tamního žalobce ke zde specifikované nemovitosti, přikázal je do jeho výlučného vlastnictví, a uložil mu peněžní povinnost ve prospěch stěžovatelky "na vyrovnání jeho podílu". Na základě stěžovatelčina odvolání Městský soud v Praze toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil, a dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rovněž stížností napadeným usnesením odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala i žalobu pro zmatečnost; dotazem u zástupce stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že tato žaloba byla usnesením téhož soudu ze dne 13. 3. 2015 zamítnuta, a dalším dotazem (k soudu) bylo potvrzeno, že proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("neústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

To platí i v procesní situaci stěžovatelkou otevřené, kdy probíhá řízení o žalobě pro zmatečnost, které je též nadáno potenciálem vyvolat rozhodnutí s kasačními účinky vůči předchozím rozhodnutím, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje současně podanou ústavní stížností.

Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání" výsledku jiného řízení, ať již cestou faktickou nebo formální), je souběžným zahájením řízení o žalobě založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení, event. i do řízení následujícího, svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Nic na tom nemění ani okolnost, že v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka též námitky jiné (věcné), žalobě pro zmatečnost nepodřaditelné (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1156/08, sp. zn. IV. ÚS 2889/09 či sp. zn. II. ÚS 93/12, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno řízení o žalobě pro zmatečnost, je návrhem podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta.

Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelce tím není dotčena.

Bude-li totiž posléze žaloba (konečným rozhodnutím) zamítnuta, běží jí nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového rozhodnutí; pakliže jí bude vyhověno, nastane situace obdobná současné potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá (shodně výše zmíněná usnesení Ústavního soudu).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-3772/14-1)