# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 368/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 368/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:3.US.368.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 3. 2010
- Datum zveřejnění: 30. 3. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: restituční nárok, restituce, nemovitost, vlastnictví
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 229/1991 Sb., § 11 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včasnou ústavní stížností stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vydání pozemků, neboť tvrdí, že jejich vydáním byla porušena celá řada jejich základních práv, především právo na spravedlivý proces, právo na legitimní očekávání, právo vlastnit majetek, právo na právní jistotu a právo na rovnost v právních vztazích.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o jejich žalobě, jíž se domáhali vydání rozsudku, kterým bude žalovanému podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.") uloženo převést do jejich spoluvlastnictví podle poměru výše jejich restitučních nároků pozemky, specifikované v napadených rozhodnutích. V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují se skutkovými i právními názory obecných soudů všech stupňů a předkládají svůj vlastní výklad příslušných zákonných ustanovení a jejich aplikaci na projednávanou věc.

Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, není opodstatněná. Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že tento soud odmítl dovolání stěžovatelů podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963, občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že v dané věci by dovolání mohlo být přípustné jen pro zásadní význam napadeného rozsudku, tedy podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dané věci ovšem dovolací soud, s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu, konstatoval, že odvolací soud rozhodl ve věci správně a v intencích konstantní judikatury. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zásadní právní význam ve vztahu k napadenému rozsudku není dán, a v souladu s tímto závěrem odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádným a dostatečně podrobným způsobem odůvodnil a lze na něj v dalším odkázat.

Ústavní soud přezkoumal z hlediska své pravomoci vymezené v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rovněž napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 a rovněž v této části shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, když nic nenasvědčuje tomu, že tyto rozsudky představují zásah obecných soudů do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. V podrobnostech postačí znovu odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jež se adekvátně zabývá rovněž ústavněprávní argumentací stěžovatelů a cituje vedle svých vlastních rozhodnutí v obdobných věcech i relevantní judikaturu Ústavního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-368/10-1)