# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 36/95

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: III.ÚS 36/95
- ECLI: ECLI:CZ:US:1995:3.US.36.95
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 5. 1995
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: Zásada volného hodnocení důkazů
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 82 odst.1; 2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1; 87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g; 99/1963 Sb., § 132

## Právní věta

Posouzení naplnění pojmových znaků tísně, jakož i uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, je součástí nezávislosti soudního rozhodování.

## Výrok

Návrh se o d m í t á.

## Odůvodnění

Návrhem, podaným Ústavnímu soudu ČR, se stěžovatelka domáhá přezkoumání ústavnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 17 Co 794/93, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 9. 1993, sp. zn. 6 C 256/92, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci.
V řízení před obecnými soudy se navrhovatelé domáhali vydání rozhodnutí, jímž by povinné osobě, SD Z., bylo uloženo uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání nemovitosti, a to podle § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Na základě vykonaných důkazů Okresní soud ve Znojmě ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 1993, sp. zn. 6 C 256/92, dospěl k závěru, podle něhož navrhovatelka neprokázala naplnění restitučního titulu podle cit. zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek.
Krajský soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 17 Co 794/93, rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 9. 1993, sp. zn. 6 C 256/92, potvrdil, přičemž konstatoval, že v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by na právních závěrech soudu prvního stupně mohly něčeho změnit.

V ústavní stížnosti navrhovatelka v rozhodnutích obecných soudů spatřuje dotčení na základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
II.

Obsah v ústavní stížnosti tvrzeného porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod je v rozporu s jeho označením. Námitka nesprávného hodnocení důkazů se netýká ochrany vlastnického práva, nýbrž dodržování principů spravedlivého a řádného procesu, vyjádřených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
K navrhovateli namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nutno především uvést stanovisko, zastávané Ústavním soudem České republiky (III. ÚS 44/94), podle něhož neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud České republiky dále opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93). Kromě toho Ústavní soud České republiky v uvedené souvislosti ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (III. ÚS 23/93).
Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při vykonávání důkazů, jakož i při jejich hodnocení, se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry, plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení naplnění pojmových znaků tísně, jakož i uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Z tohoto důvodu nutno považovat návrh za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-36/95-95)