# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 342/01 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 342/01 - ECLI: ECLI:CZ:US:2001:3.US.342.01 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 28. 6. 2001 - Datum zveřejnění: 2. 11. 2007 - Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci - Klíčová slova: důkazní břemeno, hmotné zabezpečení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 28; 65/1965 Sb., § 61 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst.1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2001 (23 Co 562/2000-143), a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 1. června 2000 (5 C 94/99-80), a tvrdil, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivé a nestranné projednání věci (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny základních práv a svobod). Podle odůvodnění ústavní stížnosti spatřoval stěžovatel porušení shora uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jak jsou shora označeny, zrušují. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech (5 C 94/99) byla zamítnuta: I. Žaloba stěžovatele na zaplacení částky 438 254,- Kč, jako náhrady mzdy, a částky 32 800,- Kč, jako náhrady za dovolenou, spolu s 26 % penále z prodlení od 1. 5. 1998 do 31. 5. 2000, II. žaloba na zaplacení částky 683,50 Kč, za chybně proplacenou dovolenou, a žaloba na zaplacení částky 4 695,- Kč, jako doplatku mzdy, III. žaloba na uložení povinnosti žalované provést zpětné vyúčtování náhrady mzdy včetně penále s běžnou úrokovou sazbou a vydání účetních dokladů, tedy mzdových listů s provedením výpočtu průměrné mzdy z posledního čtvrtletí roku 1998, jako období rozhodného. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je patrno, že žaloba stěžovatele, týkající se nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru, byla zamítnuta z toho důvodu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by svému zaměstnavateli, kromě toho, že mu sdělil, že rozvázání pracovního poměru považuje za neplatné, dal nějakým způsobem, a to jasným a nezpochybnitelným, na vědomí, že chce být u žalovaného dále zaměstnáván. Takový úkon by stěžovatel musel učinit do konce výpovědní lhůty, tedy do 30. 4. 1998, neboť projev učiněný později by nemohl mít účinky stanovené v § 61 odst. 1 zákoníku práce. Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, se ztotožnil se skutkovými zjištěními, jak k nim dospěl soud I. stupně a také s právním posouzením věci. Z rozsudku odvolacího soudu se podává, že stěžovatel neměl dalších návrhů na doplnění dokazování, rovněž tak v ústavní stížnosti nebylo provedení dalších důkazů navrženo, z čehož lze dovodit, že stěžovatel neměl výhrad ke skutkovým zjištěním, jak k nim dospěl soud I. stupně. Stěžejním důvodem k podání ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů (výpovědi svědka R., a tím, že soud nevzal v úvahu, že stěžovatel oznámil zaměstnavateli, že nesouhlasí s ukončením pracovního poměru, že nevyvíjel žádnou činnost, která by směřovala k předání pracoviště, že předal pracoviště až na pokyn zaměstnavatele dne 29. 4. 1998, tedy den před tím, než skončil pracovní poměr, a že od 1. 5. 1998 je v evidenci nezaměstnaných). V této souvislosti postačí stěžovatele odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není proto příslušný k přezkoumání stěžovatelových námitek za předpokladu, že obecné soudy dodržují, jak se ve věci posuzované ústavní stížnosti stalo, ústavní procesní postupy (hlava pátá Listiny základních práv a svobod). V pouhém neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nelze spatřovat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ze shora rozvedených důvodů je tedy zřejmé, že k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod dojít nemohlo, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-342/01-01)