# Ústavní soud, sp. zn. III.ÚS 3324/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: III.ÚS 3324/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:3.US.3324.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 13. 3. 2014 - Datum zveřejnění: 26. 3. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků - Klíčová slova: daň/daňová povinnost, daňové řízení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.1; 150/2002 Sb., § 75; 180/2005 Sb., § 7i, § 7a; 280/2009 Sb., § 237; 402/2010 Sb. ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění V ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žaloby stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích, kterými bylo rozhodnuto o jeho stížnostech na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele, kterou proti rozhodnutím krajského soudu podal. V odůvodnění uvedl, že právní otázkou protiústavnosti právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen "zákona č. 180/2005 Sb."), se zabýval v řadě (označených) rozhodnutí a ani nyní neshledal důvod, aby se od závěrů tam vyslovených odchýlil. Podle soudu měl stěžovatel (nyní uplatněný) požadavek zohlednění individuálních okolností ve vztahu tvrzení o likvidační povaze odvodu uplatnit již v daňovém řízení; pokud však žalobní námitky směřoval (toliko) vůči protiústavnosti zákonné úpravy, nelze nyní krajskému soudu vytýkat, že k jeho finanční situaci nepřihlédl. Ku podpoře závěrů o souladu stanovení odvodu s ústavním pořádkem soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se správní soudy řádně nezabývaly v žalobě uplatněnou námitkou jeho hospodářské situace, resp. že Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení § 75 s. ř. s. dovodil, že tak učinit ani nemohly, jestliže námitku "rdousícího efektu" neuplatnil již dříve v daňovém řízení. Stěžovatel tvrdí, že i kdyby tak již předtím v daňovém řízení učinil, nemohl by k ní, ani k jiným argumentům ohledně případné neústavnosti odvodu, žalovaný ani správce daně přihlédnout, neboť jim nepřísluší rozhodovat o souladu či rozporu jakéhokoliv zákona s Listinou, nehledě na to, že tzv. rdousící efekt byl zmíněn Ústavním soudem až v nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, tj. po skončení daňového řízení. Podle stěžovatele by tudíž na tuto specifickou situaci nemělo být aplikováno ani ustanovení § 75 s. ř. s., resp. by nemělo být vykládáno v neprospěch daňového subjektu, jestliže "tato argumentace kruhem, kdy daňové i soudní orgány odmítají posoudit individuální situaci stěžovatelky s odvoláváním se na různá ustanovení platných zákonů, je v dané situaci příliš formalistická a v rozporu s dobrými mravy". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými. V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téhož stěžovatele v obdobné právní věci, které Ústavní soud již dříve usneseními ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 3177/13, ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3323/13 a ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3204/13 odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovateli známa, a proto postačí na ně toliko odkázat. Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/III-US-3324/13-1)